vadí mi...a to proto, že....

Mám dvojčata a k nim o necelých osmnáct měsíců starší holčičku....celkem tři holky....takže všech možných reakcí jsem si užila více než dost....
Které mi vadily a proč?

Věta "Jak to zvládáte?" mi vadí ve chvíli, kdy se někdo zeptá, ale nemá chuť vyslechnout odpověď....tedy pokud si odpoví sám ve smyslu "To si neumím představit." "To bych nezvládla." "No musíte, co vám zbývá, že?" Pak to není otázka, ale potřeba sdělit mi svoje pocity a na ty já skutečně nemusím mít čas nebo náladu, ne? Pokud se to stane někde, kde se čeká, kde je šance, že se z toho později vyvine hovor, pak je to jiné, ale aby mě někdo kvůli svému monologu zastavil ve chvíli, kdy někam jdu nebo dokonce spěchám, tak to mi potom vadí opravdu hodně. A myslím, že přesně takové situace Pavla popisuje.

Ohledně toho, že máme tři holky....Nejčastější věta:"Tak to by chtělo ještě kluka, ne?" s úšklebkem na rtech, protože si současně nikdo z dotazujících nedokáže představit, že bychom chtěli další dítě (to se projeví v dalším hovoru, kdy se vyjádřím, že klidně další holku, jen chceme chvíli počkat...)....
Já si vždycky přála mít dva syny, po dceři jsem nijak netoužila, ale zklamání to pro mě nebylo, to tedy ne....prostě když jsem chtěla miminko, chtěla jsem miminko a ne pohlaví....Jo a nikdy jsem nechtěla mít doma páreček, nikdy jsem nechtěla holku a kluka...
No díky podobným dotazům jsem se dostala do stavu, kdy si skoro přeju, aby naše další miminko (a že bude, pokud příroda dovolí, je jisté) byla opět holčička, protože jsem ráda za své holčičky.

Řeči o "splnění" nebo o tom, jaké má někdo štěstí, že má páreček, mě vytáčely vždycky a nic na tom nemohla změnit ani dvojčata.

Stejně tak mi budou vadit vždycky dotazy od cizích lidí, jestli jsou holky počaté přirozeně a dotazy na způsob porodu a jestli jsem kojila. Ony to vlastně většinou ani nejsou dotazy jako spíš konstatování "Rodila jste císařem, že jo?" nebo "To jste asi nekojila, že?". I kdyby, proč bych měla odpovídat?

A zkušenosti s MHD? S dvojčecím kočárem a kiddy boardem jsem MHD pokud možno nejezdila. V patnácti měsících (čekala jsem, než holky začnou sedět, jinak jsme začaly dřív) jsme přesedlaly na krosnu a klasické golfky, starší holčina se drží kočárku...Dostanu se tak všude nebo skoro všude...
Ale občas potřebuju pomoct....třeba tramvaj má vysoké a strmé schody....tam jsem neviditelná, opravdu mě lidi skoro z těch schodů skopnou než aby mi pomohli třeba i jen s vystoupením té nejstarší (ještě jí není ani 3,5 roku)....zato v nízkopodlažním autobuse by mi nejraději snesli kočár i vyvedli malou za ruku, tak tam jen s díky odmítám, protože to fakt potřeba není. V metru jsou lidé spíše nevšímaví, já zase dělám, že nevím nic o předpisu, že kočárek smí na eskalátorech přepravovat jen dvě dospělé osoby a jednou rukou držím tu nejstarší dcerku a druhou golfky....

Jo a dotaz "To jsou dvojčata?" je u nás na denním pořádku a ani mi nevadí, protože malé holky jsou různě velké a je to čím dál víc znát, i když jsou oblečené....a protože nejstarší dcerka si je hrozně podobná s jednou z dvojčat, oblečené bývají holky různě, tak si raději upřesňuju, na které děti se lidé ptají....
A psychicky se už připravuju na otázku "To jsou trojčata?". Ten rok a půl rozdílu časem zmizí a všechny holky jsou si už teď hodně podobné....

Jinak mi zájem a reakce okolí nijak nevadí, ono to chce občas se vykecat někomu "nezasvěcenému" nebo naopak někomu, kdo má podobné starosti nebo to zná z jiného pohledu (třeba je sám z dvojčat)...jen je asi potřeba odhadnout lépe situaci, kdy začínáme hovor (tedy v parku, kde si děti hrají, je to většinou spíše vhodné, na ulici, kdy maminka s dětmi někam jde, je to většinou spíše nevhodné) a také je dobré vědět, že některé otázky mohou být nepříjemné, ať už proto, že jsou příliš intimní nebo proto, že jsou příliš časté.

A Pavla tu, myslím, několikrát zdůraznila, že se chtěla podělit o sesbírané reakce na, nejen její, dvojčata, že chtěla pobavit a také ukázat, co kromě jiného patří k životu s dvojčaty.
Postěžovala si jen trochu na situaci v MHD, na nevšímavost lidí ve chvíli, kdy by byl jejich zájem spíše vítaný, ať už kvůli pomoci s kočárkem nebo proto, aby se uvolnilo jedno místečko k sezení. A postěžovala si právem....
Že nejezdila nízkopodlažními autobusy, jak se tu objevilo v některé reakci na její článek? No jestli ono to nebude tím, že nebydlí v Praze, ne všude je nízkopodlažní MHD standard....Nehledě na to, že volné místo k sezení nezáleží na tom, kolik k němu vede schodů...