Ale jak? A co?

Je to úplně, jako byste mě znala. Nesedí leda nějaký ten detail. Ale závěrečná rada mi nepomáhá.
Se ženou jsme nešťastní už několik let, skutečně nešťastní. Zkoušeli jsme všechno možné, ale marně. Dospěli jsme k tomu, že jsme schopni spolu mluvit naprosto věcně a otevřeně, bez invektiv, bez podpásových argumentů, ba přímo vstřícně a... jediné k čemu jsme tak dospěli je, že jsme schopni se vždy znovu hovorem dostat k tomu, že neznáme řešení, že spolu prostě jsme jen kvůli dětem.
Před deseti dny jsem si přečetl Váš článek a rozhodl se, že se sebou budu něco dělat. Do té doby mi především přišla manželka málo komunikativní a partnerská, jen jsem uznával, že nemůže lámat povahu přes koleno. Teď jsem v šoku, když jasně čtu, že za to můžu především já.
Čtyři dny po tomto poznatku žena (aniž by jí o článku řekl) navrhla, abychom se přece jen rozešli. Oba už totiž na dětech vnímáme, že je domácí atmosféra poznamenává natolik, že to rozchod může spíš pročistit, než jim víc ublížit.
Jde o rozchod bez zabouchnutých dveří, na zkoušku, co to udělá.
Já se budu snažit být více samostatný a nezávislý. Ale má to zádrhel. Píšete: "že se odváží rozvíjet svou samostatnost a že začne vyhledávat zdroje energie a naplnění v uskutečňování svých vlastních snů, plánů a tužeb. I když je to pro člověka s tímto typem prožívání zpočátku těžké, jde o jedinou možnost, jak uvolnit nezdravě úzkou vazbu k partnerovi a jak o vztah nepřijít."
Jak mám uskutečňovat své sny a tužby, když už v době, kdy spolužáci ve škole chtěli být kosmonauti a mít skvělé fáro, já chtěl mít skvělou láskyplnou šťastnou rodinku a starat se o ni? Jak se to dělá, abych si voperoval nějaké srovnatelně významné tužby? Ve srovnání s rodinou jsou to pro mě stejné hlouposti jako to fáro nebo kosmonautika. Prosím, v čem jsem vedle?