Bojím se, že tě ztratím...

„Kam půjde on, půjdu i já,“ konstatuje dvacetiletá Edita, „tolik mi na něm záleží.“

„Udělám všechno pro to, aby mohla uskutečnit svůj sen,“ tvrdí jednadvacetiletý Pavel, „umím se přizpůsobit.“

Schopnost empatického ztotožnění, schopnost spoluprožívání, je jednou z nejkrásnějších vlastností člověka. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky. U psychicky vyvážené osobnosti je taková pohotovost k oddanosti a k oběti dobrým vkladem k společnému nesení těžkých chvil, k umění poskytovat bezpečí.

Často se ovšem stává, že se za velkou obětavostí a empatií v takovém milostném vztahu skrývá strach ze ztráty. Člověk potřebuje druhého tak naléhavě, že se snaží co možná nejvíc zrušit oddělující vzdálenost mezi sebou a partnerem. Pokouší se žít skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. Chce myslet a cítit stejně jako on, vždy uhodnout jeho přání, jen aby si byli co nejblíže. Jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší, je vnímáno jako něco nebezpečného, co nahání strach.

Každá svébytnost nás totiž od druhých poněkud izoluje. Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých a cítíme se zranitelnější. Depresivní typ člověka proto raději rezignuje na rozvíjení vlastního já a svou jistotu hledá v závislosti. Snaží se být zcela závislý na druhém nebo se snaží udělat druhého závislým na sobě.

Mám strach, že bych mu šla na nervy

Uhýbání před rozvíjením vlastního já však bývá draze zaplaceno. Jestliže se člověk neodvažuje hledat cestu k uskutečnění svých přání a svých potřeb, je stále více odkázán na to, že mu je splní druzí. Kdo si neumí brát, doufá, že dostane – snad dokonce jako odměnu za svou skromnost – co potřebuje. Tato pasivní očekávání přinášejí do vztahu nedorozumění, zklamání a deprese, protože druhý o těchto očekáváních buď ani neví, nebo je prostě nenaplňuje.

Někdy může jít strach ze ztráty druhého ještě dál. Mladá žena vypráví: „Můj muž si teď často vyrazí ven s jinou ženou. Sedím pak doma a brečím, ale toho si on nesmí všimnout. Kdybych mu něco vyčítala, považoval by mě za žárlivou hysterku z minulého století. Mám strach, že bych mu šla na nervy, a tak ho od sebe odehnala.“

Tato žena je přesvědčena, že si musí nechat líbit jednání, které těžce nese, aby nezklamala partnerovu představu o moderním vztahu. Protože má současně malé sebevědomí, přeceňuje možná i sokyni. Místo aby zastávala svůj názor a hlásila se ke své hranici tolerance, místo aby ve svém muži, který si jí je příliš jistý, také vyvolala žárlivost, má nepřiměřeně velký strach, že ho ztratí. Když cítí, že jí uniká, chce si ho udržet větší ochotou chápat ho. Protože však nebere vážně sama sebe, nebere vážně ani on ji.

Depresivní lidé se často přemáhají a dělají věci, které vlastně vůbec dělat nechtějí, ze strachu, že zklamou představy svého partnera, že naruší dojem, který si o nich udělal, či dokonce že nebudou jednat v souladu se současnými trendy.

Vyděračská láska

Další problematickou formou depresivního partnerského vztahu je vyděračská „láska“. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Při malé úspěšnosti sahá i k silnějším prostředkům. Snaží se u partnera probudit pocit viny. „Přece jsme si slíbili, že si budeme všechno říkat.“ Nebo: „Přece si nemůžeš jen tak na měsíc odjet a nechat mě tu samotného.“ Když nestačí ani to, může se stát, že přijdou na řadu pohrůžky sebevraždou. Formulacemi jako „když už mě nemiluješ, nechci žít“ uvaluje jeden partner na druhého zodpovědnost za svůj život.

Jestliže je druhý příliš měkký a má sklony k pocitům viny nebo je-li vztah již příliš propletený, může docházet k bezvýchodným situacím. Vznikají vztahy, ve kterých „provinilý“ partner setrvává už jen ze strachu, ze soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist.

Ona to tak nemyslela

Malá sebeúcta u depresivních lidí, skutečnost, že nedbají o rozvinutí vlastního já, koření v tom, že neumějí být zdravě agresivní. Agresivitě se dá vyhnout tím, že člověk rozvíjí ideologii mírumilovnosti. Tam, kde by se měl prosadit, střetnout, kde by se vlastně měl bránit, zmírňuje situaci tím, že ji překroutí a bagatelizuje: „Ona to přece tak nemyslela, nevyplatí se zlobit se kvůli takové věci.“

Čím více se však člověk v rámci své ideologie mírumilovnosti stahuje do pozadí a nechává si ubližovat, aniž by se bránil, o to více si musí své postoje vyrovnávat pocitem morální převahy. Neuvědomuje si přitom, že i to je určitá forma agrese. Tím, že člověk v trpitelské pozici nechá druhého, aby byl „zlým“, aby byl tím, kdo ubližuje, probouzí v něm stále větší pocit viny. Jestliže pak třeba ještě „kvůli druhému“ onemocní, sváže ho pocitem viny natolik, že ho má zcela ve své moci. Sám však, protože trpí, zůstává bez viny. Tak se za trpitelskou pozicí či za velkou depresí může skrývat intezivní agrese, kterou si však depresivní člověk neuvědomuje a byl by otřesen, kdyby mu někdo tento výklad poskytl.

Nenajde-li agresivita depresivního člověka svůj ventil v přehnané péči o druhého ani ve výše popsaném trpitelském postoji, může se nakonec obrátit i proti vlastní osobě. Nenávidí sám sebe a vědomě či nevědomě se ničí. Často jsou takto poznamenáni lidé, kteří zažili v dětství rodičovské odmítnutí a obrátili je vůči sobě. Mají přehnané představy o možných následcích vlastní agresivity a bojí se, že by její následky mohly být příliš velké.

Zdravá a zvládaná agresivita je přitom důležitou součástí našeho pocitu vlastní hodnoty, pocitu vlastní důstojnosti a potřebného sebevědomí. A ke zralé formě zpracování vlastní agresivity můžeme dospět jen tím, že budeme mít se svou agresivitou zkušenosti.

Cesta z kruhu

Často se setkáváme s formou partnerského vztahu, který by se dal vyjádřit slovy „když tě miluji, co je ti po tom“. Je to velkolepý pokus člověka vyvarovat se strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce – člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě a na své pohotovosti k lásce.

Začarovaný kruh strachu o druhého však může být účinně prolomen jen tak, že se člověk odváží začít uskutečňovat také „otáčení kolem vlastní osy“. Že se odváží rozvíjet svou samostatnost a že začne vyhledávat zdroje energie a naplnění v uskutečňování svých vlastních snů, plánů a tužeb. I když je to pro člověka s tímto typem prožívání zpočátku těžké, jde o jedinou možnost, jak uvolnit nezdravě úzkou vazbu k partnerovi a jak o vztah nepřijít.

podle knihy Fritze Riemanna Základní formy strachu (Portál 1999) zpracovala Jana Zajícová, kresba Kristina Peřichová