Plácat či neplácat

Se zájmem jsem si přečetl vše, co se zde v diskusi vyskytlo. Je ovšem s podivem, proč se na všech různých stránkách nejen tisku, ale i intenetu neustále vracíme k tomu, co dělají v Americe a pak nad tím rozvijíme vlastní úvahy. Proč, když sami máme vlastní autory, ať už v minulosti nebo i dnes, které svět uznával a uznává. Například J.A.Komenského nebo prof. Matějíčka a další. Česká kultura je odlišná od americké a proto bychom měli vychovávat své děti podle českých způsobů. Podívejme se kolem sebe. Jak je vychovávána generace dětí a mládeže. Čím tyto děti "krmíme". Pak je veškerá diskuze o tom, zda dítě plácnout či nikoliv zbytečná. Jsou-li rodiče, kteří nechají dítě sledovat násilnosti např. v televizi, pak se nemohou divit, že tyto děti neposlechnou ani na domluvu, ani na "plácnutí" ať už výchovné nebo ve vzteku.
S některými příspěvky zde lze souhlasit a s některými ne, to záleží na přístupu k výchově. Máme dvě dospělé dcery a i vnoučata. Při výchově dětí jsme občas museli použít příslušný donucovací prostředek, který následoval po okamžitém neposlechnutí a nelze říci, že by utrpěly nějakou fyzickou nebo duševní újmu. Někdy to prostě nejde jinak. Dnes vychovávají své děti podobně a ono to funguje. Každé dítě je jiné a na každé platí jiná metoda. A každá rána, kterou dítěti uštědříme, i když to je jen lehké plácnutí vždy bolí víc rodiče než dítě. Protože i to "plácnutí" musí být s láskou. Oč je horší vychovávat děti metodou "tak se domluvíme" a rodiče pak diskutují se 4letým klukem zda půjde k holiči či nikoliv. A výsledek, dítě si postavilo hlavu a k holiči se nešlo, protože by byla poškozena jeho osobnost. Co bude, až tomuto dítěti bude 15-16 roků a rodiče mu řeknou, "S touto partou si nic nezačínej". Pokud nebudou chtít porušit jeho osobnost, tak ho nechají a kde pak bude?
Diskutuje se zde o tom, zda plácnout či nikoliv. Už král Šalamoun před více než 2000 lety v Knize přísloví napsal:
"Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas" a na jiném místě : "Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí."
Nejsem zastáncem ani šikany ani bití. Mnohdy je ale ono "plácnutí" v pravou chvíli účinnější, než veškerá domluva či jiný trest, které dítě poníží a zanechá v něm daleko horší vzpomínky (dání za dveře, do kouta, apod.). Ale jak jsem již řekl, tento trest musí být s láskou a dítě vždy musí vidět, že ho milujete. Jedině tak to funguje. Viděl jsem za svoji praxi mnoho rodin vychovávajících tak či onak, používajících "plácnutí" či "domluvu", ale viděl jsem také mnoho rodin, kde byla láska a kde nebyla. A to je základ. Né žádné učené metody či přebírání názorů druhých, ale láska, která vede rodiče při výchově dětí. Braňme naše děti před šikanou, bitím a podobně, ale daleko více je braňme před nasilím a vším tím, co nám dává tento konzumní svět k nahlédnutí. Pokud budou naše rodiny plné lásky, pak někdy pomůže "plácnutí" a někdy "domluva".