Re: Ach jo...

Nevím tak úplně přesně co tady řešíte,ale chci jen reagovat na to jak komunikuješ se svojí dcerou.Nemohu jinak než souhlasit.Já mám celkem 4děti a o všechny se bojím stejně.I když ty starší dcery jsou už dospělé a jejich puberta byla značně bouřlivá a přesto tolik rozdílná.Problém byl ten,že je poznamenala smrt otce,který zemřel když jim bylo 15 a 14 let a já se kromě jejich výchovy musela starat ještě o 14měsíčního chlapečka,který byl tak maličký když táta umřel.Všechno co jsem je do té doby učila a ony dělaly automaticky neboť jim bylo vštěpováno,že to nedělají pro mne nebo někoho jiného,ale pro sebe,aby v budoucnosti se uměly ke každé práci postavit jak se patří a tím sobě zajistit jak peníze tak i domácí pohodu,která je v rodině velmi důležitá a hlavně pro jejich sebevědomí,které je taktéž pro jejich budoucnost velmi důležitá.Starší dcera byla do jisté míry velmi spolehlivá co se týkalo dodržování včasných příchodů a dohody o tom kam jede a ským-ovšem v chování ke mně byla občas velmi krutá aniž si to pravděpodobně uvědomovala-zkrátka svoje názory prezentovala svým možným pohledem a jiný/tedy můj/pohled ji nezajímal.Přesto jsem přesvědčena,že se dokázala se svojí dospělostí vyrovnat daleko lépe než její mladší sestra a i když dodnes je naše výměna názorů docela bouřlivá dá se opravdu hovořit o diskuzi a jsme schopny své názory osvětlit a tolerovat se navzájem.Mladší dcera si bohužel od jistého pubertálního věku připadala odstrčená -což byl jen její pocit,ale já jsem jí ho nedokázala vymluvit a tak dcera dělala naschvály nedodržovala to na čem jsme se dohodly,s oblibou se místo v určenou večerní hodinu vracela až na druhý den a ještě se divila jak to,že mám nervy nadranc,že se o ni bojím,a není mi jedno jak se chová.Byla naštvaná když musela hlídat svého mladšího brášku,protože já jsem musela pracovat abych svoji rodinku uživila.Pravda je,že jsem mnohdy pracovala od rána do večera,pracovala jsem soukromě abych mohla uživit rodinu a současně své mladší dceři sponzerovat odbornou školu/vyučila se jako prodavačka/.Se synem mi tenkrát pomáhaly obě babičky-každá měla svůj přístup-jedna dodržovala zásady mojí výchovy a ta druhá/tchýně/šla systematicky proti nim.Všechno se to projevuje teď když je mu 13let a jeho puberta přikvačila takříkajíc o nejméně dva roky dříve neboť je dost inteligentní,ale chyba je ta,že si se svojí inteligencí neví dost dobře rady-navíc je hyperaktivní a také dislektik a disgrafik-abychom zvládali /podotýkám,že jsme stále sami/ten nápor navštěvujeme psychologickou poradnu a to dost pravidelně i s nejmladší dcerou,která přišla na svět hodně pozdě z mého takříkajíc posledního pokusu o soužití s mužem.Syn ji pokládá za vetřelce,který mu ubírá místo v popředí-je takzvaně jediný mužský v rodině,ale bere to tak ,že my bychom ho měli ve všem upřednostňovat-tak ho to učila tchýně.Stále si říkám kde jsem dělala a dělám chyby,ale jsem jen člověk a v podstatě se stále učím a chci se ze svých chyb poučit.Nikdo z nás nemá patent na rozum a děti jsou zkrátka idividuality a určitě žádný rozumný člověk nechce aby byly jiné.Zkrátka i ony na některé věci přijdou-dříve či později a pokud to půjde musíme je chránit a třeba i tzv."poučovat,a mluvit a mluvit a jít příkladem",ono to určitě padne na dobrou půdu a jednou nás mile překvapí.Tak jsem se tady rozvykládala,ale nějak jsem to musela říct a ráda si přečtu i váš názor.