Re: Ach jo...

Ale Katko, to snad nemyslíš vážně. Opravdu si myslíš, že i třeba události, které se stanou během jednoho roku, lze stručně napsat do pár řádků? Všechno je souhra událostí. Leccos by se nestalo, kdyby ovšem nanastala ta určitá příhoda. Nebudu urážet tvou inteligenci. To jen na úvod.
Jestli chceš rozvést tu věkovou hranici, budiž.
Vzhledem k tomu, že se mí rodiče snažili mě vychovat v rámci svého vidění dobře/tento proces ovšem narušila ta jistá událost/, od malička jsem věděla, že nemám jen práva, ale i povinnosti.
Samozřejmě, že jsem věděla, že ve 14ti letech asi nemohu být jen tak mimo domov/bez dokladů a navíc to bylo za "totáče"/. Nebylo to tak, že mě např. v pátek táta nařezal a v sobotu jsem si odešla na víkend pryč.
To Ti je snad jasné.
Já jsem měla své povinnosti, které jsem si plnila, ale už to nebylo na základě příkazu, ale diskuze. Jakmile jsem dostala občanku/to pro mě byla určitá hranice téměř dospělosti/, byla jsem přesvědčená, že když zvládnu plnit své povinnosti, tak mám i práva, mimo jiné právo na to, jít např. na nějakou akci a být přes noc pryč. Měla jsem určité priority - studovat a dopracovat se k tomu, nebýt závislá na komkoli a čemkoli/což se mi mimochodem nepodařilo, protože momentálně jsem závislá na svých dětech - mám pocit, že bez nich nemohu existovat/. Rodičům jsem to samozřejmě řekla a také vždy věděli, že nepřijdu /to mi přišlo důležité pro to, aby na mě v noci nečekali a nestrachovali se, jestli se mi něco nestalo/, kde jsem a kde budu spát. Nemyslím, že z toho byli nadšení, ale běh věcí už se prostě nedal změnit. Věděli to, a proto jako rozumní dospělí lidé mi věřili, a nebo se tak alespoň tvářili.
To, co jsem v předchozích příspěvcích napsala, možná znělo tvrdě, ale to bylo proto, že tady není prostor na romány.
Nevím, jak se ke svým dětem chováš Ty. Má dcera ale také od svých 15tých narozenin občas tráví víkend bez nás mimo domov. Podle Tebe bych ji asi měla pořádně seřezat, protože tohle slušné dítě nedělá, že ano?
Jenže já to neudělám, protože ona ví, že mám o ni strach. Takže mi říká, kam jde, s kým jde, má zapnutý mobil, mám kontakt na mobil někoho dalšího a kdy se vrátí. Chce si začít protahovat křídla a zatím nelétá daleko. Nemyslím, že by bylo moudré jí v tom bránit. Nemohu ji mít stále připoustanou k sobě a říkat tomu rodičovská láska.
Snažili jsme se s manželem ji vychovávat ke vzájemnému respektu a k tomu, abychom si mohli věřit.
A mimochodem, rady jí neudílím. Ale když si chce o něčem promluvit, není problém. Radit jí ale nemůžu a nedělám to, ve svém věku si řešení musí vybrat sama.