Re: Pettino,

Pettino, jsi hodná, že se mi snažíš poradit. Ale tady - jako tolikrát - opět došlo k nedorozumění. Já tu svou poznámku myslela skutečně OBECNĚ. Můj nábytek v kuchyni je celkem postačující (co bych brala už víc je větší kuchyň, abychom v tom svém pidiobýváčku nemuseli mít narvaný ještě jídelňák se židlemi /a aby se tam dala vmontovat myčka na nádobí:-)/). A ta koupelna u mně je skutečně naroveň s těmi princi a koňmi. Když jsem to tu poprvé popisovala, tak jsem neronila slzy nad neuskutečněnými představami, ale rozplývala se blahem nad vzdušnými zámky:-))) Ve skutečném životě mě daleko víc než ne úplně dokonalý byt štve, že ten byt nestojí v místě, které bych potřebovala; což jsem si uvědomila letos na jaře a v létě, když mi začaly zdravotní problémy. Najednou už byl problém dostat dítě do vysněné školy, protože vlakem jsem nemohla - musel nastoupit manžel s autem - a babičky. To se mi tak zatřásla půda pod nohama - v představě, že by se syn musel se schlíplýma ušima vrátit do původní školy, ve které nebyl spokojený ani on ani já - Brrrr! Díkybohu že se mi můj zdravotní stav dostává lehce pod kontrolu. Můžu doufat a budu zatraceně pevně bojovat, abych mohla dál kluka vozit do města do školy (vlakem). - Stejně i přesto to je problém, protože bych si představovala, aby nechodil jen na kroužky v rámci školní družiny, ale třeba do nějakýho toho skauta nebo tak něco - a to už nám bude činit potíže, zvláště ve chvíli, kdy nastoupím do práce. TO je pro mě problém číslo jedna - sen o šťastným dítěti. Tam bojuju jako lev a zkoumám cestičky, jak nejlíp to zaonačit - aby se dítko vyvíjelo co nejlíp. --- Jasně, někdy si postesknu a zaskřípu zubama, že nemám nábyteček tip ťop, koberce a bytový textil sladěné a modernější, že nemůžu zatím dosáhnout na zdravotní postele pro manžela a pro syna (sama jsem si ji musela pořídit kvůli problémům se zády), na nový sedací nábytek, protože ten, co máme, nesplňuje zásadu zdravého a vskutku pohodlného sezení... Ale není to prvořadé. Člověk nemůže mít všechno.
Ale abych pokud možno utla tuto diskuzi v jejím zárodku, tak chci podotknout, že mi manžel po třiceti letech (mého) života řekl, že většina lidí není zvyklá si jen tak stěžovat, notabene na finanční situaci. A tímpádem jsou lidi poněkud znechucení nebo naštvaní, když někdo jiný si stěžuje. Takže jsem pochopila, kde je zakopán pes - o penězích se prostě nehovoří a basta. Čímž končím a půjdu do sebe:-) Moje snaha o zobjektivizování různých majetkových kalkulů objevujících se tady na Rodině byla patrně úplně zcestná. No nic.
Měj se hezky.
M.