Ahoj If - povzbuzení

Ahoj If,

tak se setkáváme zase tady :-)). Mně se článek taky velice líbil. Jak jsem poznala z Tvých pár vět, máš toho za sebou už velice hodně a osud se s Tebou moc nemazlil :-((. O to víc chápu, jak jsi šťastná ze své dcerky!!

Potěším Tě (i ostatní) následující zkušeností: můj synek měl v květnu 5 let a podle "tabulek" je "těžce pozadu". Uvedu pár příkladů: chodit začal až v 19 měsících (do té doby lezl - ale to byly fofry :-))!! Zato ve dvou letech se sám naučil písmenka, nyní už umí číst, hrozně pěkně mluví (a to začal až ve dvou letech - do té doby bylo "hrobové" ticho - žádné dětské žvatlání - jenom poslouchal, co říkáme my). Taky už nás posílali všude možně po doktorech (hlavně kvůli tomu chození), ale nešli jsme tam.

Situace ve školece: do školky chodí již třetím rokem (šel hned ve třech letech), teď už je to v pohodě, ale co já jsem si musela vyslechnout od učitelek!! "Víte, on je sice velice hodný, ale:" (a nyní následovalo v různém pořadí podle momentální nálady učitelky) "není zvyklý na děti, děti ho spíše ruší a on je okřikuje, nezapojuje se do našich her, spíše si něco sám skládá, vůbec nic nejí, neumí se oblékat, neumí jezdit tramvají atakdále". No, byly to nervy. Já už jsem se kolikrát přistihla, když jsem si ho šla vyzvednout, jak si říkám: "Co zase bude? Co zase dneska neudělal a měl udělat?" Hlavně, že vždycky začínali tím: "No, je velice hodný, ale víte, ono ve třech letech by měl to nebo ono." Já jsem si vždycky říkala, co asi ty učitelky mohou říkat maminkám "zlobivých" nebo "normálnějších" dětí, protože každé dítě má jiný temperament. Halt, ten náš moc toho temperamentu nemá - ostatně jako my s manželem.

Příští rok by už měl jít do školy - tak už se na to můžu "duševně připravit".

Hlavně, že jsou děti zdravé - doženou přece všechno!!! Článek mě velice potěšil.

Zdraví Irena