Re: Tak ona je krize a krize...

Souhlasím s Monty.
Hm, co tě nezabije, to tě posílí :-( Ale nevím, jak je to u dětí. Za krizi nepovažuju, že dítěti nekoupím hračku nebo když budu trvat na splnění povinností.
Ale, jak dítě posílí třeba pobyt v nemocnici nebo vážná zdravotní událost? Můj syn se málem udusil ve dvou letech (banální laryngitida), skončil na několik dní v umělém spánku na přístrojích a pak jsme spolu strávili pár dní v nemocnici - ten uplakaný uzlíček, od kterého jsem se nemohla hnout ani na krok, dodnes nezapomenu :-( Moje sestra byla jako čtyřletá hospitalizována na infekčním oddělení (tj. v podstatě bez návštěv). Mnoho let měla žaludeční problémy a dodnes (i když pracuje v oboru blízkém zdravotnictví) má podivný vztah ke zdravotníkům - směsice obdivu a strachu (což je pro matku dětí dost špatná kombinace). Nebo jiná zásadní situace typu: opakující se hysterické scény duševně vyšinuté babičky, její psychický teror (+ vytěsnění tohoto problému vlastními rodiči). A co třeba brutální útok příbuzného v opilosti - vyhrožování vraždou, sebevraždou - se zbraní v ruce - kterého bylo sotva tříleté dítě svědkem?
Tak tomu já říkám krize! Ne nějaká krátkodobá nepohoda ;-) A rozhodně nejsem zastáncem teorie "non-frustration children", to je zase opačný extrém se stejným důsledkem jako přehršel krizí.
P.S.: Poslední dva příběhy byly moje a rozhodně mě to neposílilo - byla jsem velmi frustrované a neprůbojné dítě, které neumí řešit ani banální problém.