Děti potřebují krize

Při porovnávání životopisů dětí z naší poradny se stále častěji ukazuje, že tzv. „bezproblémové“ děti, které v prvních letech života nebyly nemocné, nemusely se vyrovnávat s žádnou ztrátou a svým rodičům nepůsobily žádné těžkosti - žádný vyslovený vzdor, žádná neposlušnost, mají později velké těžkosti v problematických situacích – na rozdíl od „zlobivých“ dětí, které křičí a hlasitě protestují proti ranám osudu (nutný pobyt v nemocnici, narození sourozence) a prožívají svůj vzdor. Když se rodiče dokážou vcítit do jejich protestu a vycítí za ním nouzi, když připustí, aby děti prožívali svá citová hnutí a svou blízkostí jim poskytují útěchu, vyrostou z těchto „rebelů“ děti, které budou schopné snášet zátěž a budou mít velkou sebedůvěru.

Jestliže vycházíme z toho, že vyrovnávání se s konflikty přináší životaschopnost, pak je nám jasné, že: I dítě potřebuje ke svému zrání krize a to už od nejútlejšího dětství!

Ale jinak než pod ochranou hnízda bezmocné dítě tyto zkušenosti neunese. Jedině za citlivé a aktivní účasti rodičů se dítě může postavit zákonu protikladů. Podle tohoto zákona musí být láska vždy silnější než nenávist. Odvaha musí přemoci strach, sytost musí zahnat hlad…. Krize se ale nesmí zastavit na kritickém budě, ale musí v dítěti probudit sílu k přežití, aby našlo řešení a naději. Jenom rodiče mohou pomoci překlenout toto napětí a uspořádat city a afekty. První krizi prožívá dítě při porodu. Rodí se do světa protikladů, je nuceno opustit důvěrné prostředí matčina těla a je vystaveno kontrastům jako světlo/tma, teplo/zima, tekutý/suchý apod. Tyto nové zkušenosti způsobují u novorozence šok a otřes, který se podobá zemětřesení. Tím intenzivněji potom dítě prožívá znovu nalezené bezpečí, když je po porodu položeno na břicho své matky. Jakmile znovu pocítí důvěrně známé houpavé rytmické pohyby dýchající matky, která ho hladí a znovu uslyší tlukot jejího srdce, cítí se doma a v bezpečí.

Čím je dítě menší, tím méně umí samo snášet krize. Asi do sedmého měsíce neumí snášet čekání na útěchu, protože ještě nemá žádný pojem o čase. Pro takovéto dítě je minuta mučivého čekání věčností, ve které se cítí opuštěno. Proto bychom měli na pláč tohoto dítěte okamžitě reagovat. Jestliže dítě nepotřebuje mléko nebo nemá bolesti ze špatného zažívání, pak má nějaké duševní trápení. Je těžké uhodnout příčinu, ale určitým způsobem je to tak dobře! Protože spolutrpící matka by se snažila problém odstranit a tím by zabránila prožívání krize. Kdyby věděla, že dítě pláče proto, že ho svědí na zádech, hned by ho poškrábala. Kdyby věděla, že dítě pláče proto, že má strach z určitého hlasu (cizího člověka), okamžitě by ho toho zdroje strachu chtěla uchránit. Nejde o to, odstranit podněty pro jeho pláč, ale konfrontovat ho s těmito podněty za podpory matky (pokud tyto podněty pro něj nejsou nebezpečné), a tak dítěti pomoci naučit se je snášet. Dítě musí udělat zkušenost, že všechno nepříjemné a všechny krize lze docela dobře překonat. Nejjistější postavení, ve kterém dítě překoná krizi, je pevné objetí, pokud možno v embryonální poloze – břicho na břicho, hlava na hlavu. Dítě hladíme, kolébáme, poklepáváme a líbáme. Matka jeho naříkání napodobuje. Utěšujeme ho laskavými slovy. Tak dítě držíme tak dlouho, dokud se zase nezačne smát nebo neusne. Zásadně bychom se neměli snažit dítě rozptýlit, hrozí totiž nebezpečí, že si dítě zvykne na náhradní uspokojení, které může přerůst v návyk. Jestliže si dítě zvykne na to, že pokaždé, když pláče, dostane dudlík, vybudujeme u něho takový reflex, že jako žák bude kousat násadku a jako dospělý bude potřebovat cigaretu, aby se uklidnil. Pro zklidnění není vhodné ani přiložení dítěte k prsu nebo láhev. Děti, které při pláči dostávaly napít, později sahají po láhvi, kdykoliv se cítí špatně. Rozptylování pomocí hračky může vést k tomu, že dítě bude později dávat přednost neživým věcem před lidmi. Každopádně takto uklidněnému dítěti bereme možnost prožívat city, uspořádávat je a řešit konflikty s bližními.

Asi od sedmého měsíce může dítě snášet drobná zklamání, probouzí se v něm představivost a začíná cíleně jednat (tahá matku za sukni, protože chce, aby ho vzala do náruče apod.). Klidně může trochu déle počkat, než matka zareaguje na jeho pláč a přijde z kuchyně do dětského pokoje. V noci už dítě vydrží i bez nápoje a právem od něj očekáváme, že vydrží sedět na klíně, i když by nejraději uteklo. Jeho přání opakovat donekonečna „Takhle jedou páni“ nemusíme vždy vyhovět. Takováto odříkání znamenají pro dítě přibližně totéž, co pro dospělého deštivá dovolená. Ani tyto krize by malé dítě nemělo prožívat samo, natož ty větší. Nemá možnost si pomoci. Kdybychom na dítě nereagovali, cítilo by se bezmocné, nepochopené a nemilované. Zákonitě by postrádalo účast a také matku. Pouze v matčině náruči se může vyrovnat se zklamáním a vztekem. Dítě se při tom musí cítit chápáno, ale musí se také učit chápat to, že něco není hned dosažitelné a že existují zákazy, které nesmí překročit.

Zapamatujme si: Podle názoru některých lidí je nepřípustné, aby se dítě něčeho zříkalo, ale myslíme si, že tento názor je mylný. Vidíme totiž, kolika dětem unikla šance naučit se snášet zklamání. Děti neumí zacházet se zklamáním a bojí se, že se hned zhroutí celý svět nebo že pozbudou lásky.

Ukázka je z knihy Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. Vydal Portál a koupíte zde.