Souhlasím

Jsme také propagátory společné postele. Už v těhotenství, kdy jsme si k závěru přistavili postýlku vedle manželské postele, jsem jaksi cítila, že nedokážu miminko do ní jen tak odložit a spát "bez něj". Tak se náš maličký velice brzy ocitl mezi mnou a manželem. manžel měl ze začátku strach, aby miminko v průběhu spaní při otáčení nějak neuhodil, ale čas ukázal, že je to planá obava.A tak spíme pomalu už rok všichni na jedné "hromádce". Ke spokojenosti všech třech. Ale jednu nevýhodu to přece jen mělo. Píšu mělo, protože i tento problém jsme zdárně vyřešili. A to bezpečnost miminka. Bohužel se párkrát stalo, že když už byl chlapeček mobilní, to jest neležel jen pasivně na zádech či na boku, ale různě se přetáčel, v posteli koloval,tak když jsem šla na WC nebo když manžel ještě nebo už nebyl v posteli, mimi se prostě skutálelo na zem. Celou ložnici jsme přestěhovali a postel přirazili z jedné strany ke zdi. A je to vyřešené. Mimi spí uprostřed a pokud se chceme s manželem k sobě tulit, nebo když už odchází ráno pryč, prostě přelezu na jeho stranu.
Ale musím napsat, jak pod tlakem okolí člověk dělá věci, které cítí jinak. Mám kamarádku, která svou holčičku od malinka, tedy od narození, nechává spát samotnou ve svém pokojíčku. není to žádná krkavčice,prostě oni to tak cítí jako správné a s miminkem by nespali v posteli právě z obav, že si "zvykne". No tak ta jejich holčička přistoupila na tento způsob a večer jí uloží, dají napít mléka z lahve (kamarádka nekojila) a jdou pryč. Holčičku klidně nechají poplakat, dokud neusne. Ovšem v jejím případě poplakat je skutečné jen poplakání, tedy menší fňukání a žádný jekot. Holčička jim tak od malička spí od půl osme večer do půl osmé ráno.
Po kamarádčině návštěvě, kdy jsem nabyla dojem, že pozdní spinkání, několikaré noční buzení a hlavně nutnost být nablízku,je moje výchovná chyba, jsem chlapečka po uspání přeložila do postýlky. Za hodinu lest prokoukl a volal a volal. Byla jsem několikrát za ním a nepomohlo pomazlení ani povykládání a už vůbec ne, když jsem ho tam nechala samotného. Byla jsem hnusně tvrdá a čekala, že ho to přece musí přejít. Ale z prosivého pláče, byl po 40 minutách pláč zoufalý a ještě dnes je mi líto,že jsem ho něčemu tak hnusnému vystavila. Protože u nás se nefŇukalo. Byl to křik a pláč s obrovskýma slzama, soplíkama až na hrudník a hlavně s velkou bolestí uvnitř toho mého Sluníčka. Tak šŤastný obličej a velkou úlevu, když jsem ho pak k sobě vzala nikdy nezapomenu. Několik nocí se pak chlapeček budil hrůzou, že se mu to stane znovu. A opět ta radost a usměv, když zjistil,že tam jsem. Mnohdy se ani nevzbudil, prostě jen zašátral ručičkou jestli tam jsem a s úsměvem pokračoval dál.
Dnes už tolik mou přítomnost v osteli nepotřebuje. Nikam ho nepřekládám tak ví,že sám v noci nebude. Spinkání se nám hezky upravilo přes den i přes noc. Zkrátka dělejte to maminky a tátové jak cítíte vy,že je blízké vám i vašemu miminku.