Máte někdo zase tu naši zkušenost?:)

Dcera byla jako mimino absolutně hodńoučká (né že by teď nebyla, ale přeci jen po roce začala občas prosazovat svou, takže normálka, ale je hodně poddajná, ikdyž nezastávám názor, že by děti měli být poddajné za každou cenu,ale ona je prostě takový pohodář), vůbec nebrečela a když už,t ak si to přesně pamatuju a spočítám to na prstech jedné ruky (vybavuje se mi první scéna ve stromovce na prvním srazu s dalšíma červnovátkama:). Tím pádem i usínání a spaní bylo bezproblémové. Položili jsme jí do postýlky, ona se chvíli koukala na mráček na mantinelu nebo na šašíky na kolotoči a usnula. Nikdy se neprobudila pláčem (to jí zůstalo dodnes, budí se vždy dobře naladěná), jen kňourala, když měla hlad, tak jsem jí nakojila a spala zase dál. Vždy v postýlce bez problémů. KDyž se náhodou probudila v noci, tak stačilo otevřít žaluzie, ona se chvíli zase dívala na mráčky nebo šašíky a usnula. Proto jsem neznala nějaké nevyspání, fakt jsem od porodu (teda kromě prvních nocí, kdy mně bolela jizva:( spala těch 8-10 hod. Dcera navíc od 5. týdne spala celou noc. Kojila jsem ji 5x denně, protože jí to stačilo. Vždy jsem se řídila jejíma potřebama a ty byly takové. Měla jsem tendence se s ní často mazlit, ale měla jsem pocit, že je spokojenější "sama", prostě měla ráda svůj klid, dívala se na hračky, později si s nima hrála a nechtěla být moc rušena (to jí taky zůstalo dodnes¨, ale už v menší míře). Kojila jsem jí 15 měsíců a vždy když byl nějaký menší problémek (brek, kňourání atp.), tak stačilo si malou vzít k sobě, obejmout jí, pochovat, přitulit a u mně se hned uklidnila. Neznámco to je utěšování dítěte nebo nevědomek proč dítě vlastně brečí. Každopádně když jsem odstavila (odjela jsem tenkrát na 3 dny pryč a malá zůstala s manželem, kterej ji měl celou noc u sebe v posteli, jelikož je pohodová, tak pouze první noc mne hledala, pak už to bylo dobré), stačilo jí to vysvětlit a protože už tenkrát docela dost mluvila a chápala, tak jsem měla pocit, že mne skutečně chápe a skutečně to bylo tak, nějak bez problémů jsme tedy ukončili kojení. Hlavním důvodem bylo to, že se právě kolem 14. měsíce poprvé za celou dobu začala dožadovat kkojení brekem, tzn. že si ho vynucovala, budila se vnoci a měla pak totálně rozbouraný režim přes den, ona i já jsme byly unavené a z kojení se stal pouze zvyk. Nechtěla sjem jí to upírat, ale po pár probdělých nocí jsme se rozodli ukončit. No a teĎ k věci a asi to zkrátím:) Od té doby nechtěla postýlku ani vidět, šílená hysterie, tak jsme to nelámali přes koleno, navíc jsem si vědomá toho, jak moc dítě potřebuje přítomnost matky především pokud je dlouho kojené, tak jsem ji nemohla prostě jen tak "sebe" utnout. No a od té doby spí s náma, jsme všichni tři vpohodě, krásně se vyspíme. spí uprostřed, sama si vyleze a sleze. Usíná sama a spí cca od 21 hod do 9:30 bez probuzení. Kdybychom měli větší byt, tak jí pořídíme už velkou postel, ale nejde to, tak to prostě nelámeem přes koleno. Navíc od narození skoro každý víkend někam vyrážíme, tak spí pokaždé jinde, má už takhle v tom hokej a snáší to dobře jen díky své flexibilní povaze, tak alespoň doma má v noci to co si po 15ti měsících sama přála. Má někdo taky takovou "opačnou" zkušenost, že mimino spalo bez problémů a pak se to obrátilo. Čím myslíte že to může být? Nemohla být přeci "vyzrálá" jako mimino... Já si myslím, že to je tím, že prostě teprve později si začala uvědomovat prosazování své osobnosti a tudíž se "naučila", že si může o svou potřebu "skutečně říct" (což jako mimino neuměla, když nebrečela). Nebo prostě jako mimino měla skutečně potřebu být "sama" a teprve později si uvědomila, jak krásné je to být v přítomnosti rodičů? No uvažuji jen nahlas. Uf, jsem se teda vykecala pěkně. Ještě jsem zapomněla napsat (myslím, že jsem to tady užněkde psala), že kolem 8. měsíce v době citové závislosti se v noci začala budit, pak se to zase upravilo, ale to už zase jiná diskuse.... Dobrou:)