Netřeba odsuzovat

Ahojky, ráda jsem sledovala diskuse na Rodině, ale poslední dobou se vždycky jen vytočím. Kam se poděla tolerance k názoru jiného? Místo abych si početla, jak to dělají jiné mamči a třeba některé rady vyzkoušela, příspěvky odsuzují pisatelku jiného... Každý má přece právo na svůj názor a neznám normální maminu, která by nechtěla pro své dítě to nejlepší. Ovšem každá z nás jde cestou jinou a kdo rozsoudí, která to dělá správně? Myslím si, že obecně platí, že dobře je to, co vyhovuje zúčastněným a ostatní se můžou třeba stavět na hlavu. Také spíše nesouhlasím s tím, co je v článku napsané, ale informace jsou přece od toho, aby se třídily. A diskuse se zvrhla v odsuzování, jestli je někdo dobrá nebo špatná matka, když dítě spí/nespí s rodiči... Dcera s námi v posteli spala vždy jen vyjímečně, spinkala v postýlce přistavené k posteli, já bych se prostě nevyspala, a nemyslím si proto, že bych byla sobec nebo jí upírala mateřskou lásku. Od roku a půl, kdy jsme odstavili, spí ve svém pokojíčku ve velké posteli. Se spaním nikdy neměla velké problémy, usínat jsme ji naučili během už jako mimino právě metodou, kt. popisovala jedna maminka. Nechali jsme ji plakat, ale každých 5 minut jsem přišla, pohladila, odešla.Dala jsem jí najevo lásku, ale zároveň, že teď bude spát. Pláč před spaním trval tři dny... Větší problémy s usínáním přišly až u jejího brášky. Prvních šest týdnů proplakal, přes den prakticky nespal v porodnici defacto ani v noci. A to byl najedený, přebalený, plakal i v náruči. A teď babo raď.Doma se kapanek uklidnil, hlavne v noci s ním nikdy nebyly problémy. Proste se napil a spal dál. Problém byl usínání a spaní přes den, chodili jsme, houpali, aby hluboce usnul, muselo se s ním jezdit v kočáře min. hodinu a půl. Abych uspávala u prsa nepřicházelo příliš v úvahu, vždy se probral, když jse mu ho sebrala a vzhledem k dvouleté dceři nebylo možné távit s ním hodiny u prsa. Nakonec pomohla ve dvou měsících knížka Něžná náruč rodičů, kdy jsme udělali některá opatření, malého jsem i proti jeho vůli na spaní balila do peřiny, ač ji od narození nesnášel (dcera byla v peřině do čtyř měsíců a byla spokojená) a odnášela ho nakojeného, odříhnutého a pomazleného do tiché, vyvětrané a zatemněné ložnice do postýlky a tam ho v prodlužujících se intervalech podle intenzity pláče nechala plakat. Ale on plakal i na rukách, takže jsem neměla tolik výčitek. Kdo nezažil uplakané dítě, nepochopí. Nakonec během pár dnů dokázal sám bez pláče usnout a spát vkuse dýl jak 20 minut! A najednou byly pryč ty pláče, malý se vyspal a tím i uklidnil a teď je šťastné a usměvavé miminko, protože už ví, jak na to. Vymotal se z koloběhu nemůžu usnout, jsem unavený, chci spát, nemůžu usnout, proto pláču, jsem unavený... Podle všeho i trochu dozrál nervový systém, ale stejně si myslím, že velkou roli hrála ta opatření pro dráždivější novorozence a kojence...
Na závěr bych dodala, že své děti miluju a zahrnuju je láskou a něžnostmi, zároveň však necítím provinilost za to, že nedělám vše tak, jak by si představovaly ony. V tom nevidím respektování stupně vývoje. Co se týče literatury, mám také leccos nastudováno, ale nestávám se otokem toho, co si přečtu, neboť nic neplatí obecně a odtrženě od konkrétní situace s konkrétním dítětem. Je třeba hledat a zkoušet, co se zdá využitelné, ale neohánět tou svou pravdou jako jedinou správnou a nepřipouštět jinou, jako některé maminky tady v diskusi. Třeba i my za pár let zjistíme, že jsme leccos dělaly špatně, přestože nás knížky ujiˇˇtovaly, že je to dobře. Hlavně, že jsme to dělaly s láskou a vírou v to nejlepší pro naše dítě...
No schválně, koukněte někdy do knížky Něžná náruč rodičů a s hrůzou si budete muset připustit, stejně jako já, že dokonce některé polohy nošení dítěte, které se naučíte třeba i v porodnici, nejsou pro vývoj děťátka ty nejvhodnější...
Eva Kiedroňová: Něžná náruč rodičů. Grada Publishing a.s. 2005