Co bude s námi?

Myslím, že Janu chápu - je jí čtyřicet, pro právě vystudovaného absolventa je tou starou generací a přitom do důchodu je strašně daleko. Chápu, že má strach a že má jen málo příležitostí s tím cokoli udělat. Možná, že to pochopíme, až budeme ve stejné situaci, ale já spíš doufám, že až naše generace dospěje do tohoto věku, že už zase budou mít zkušenosti svou cenu. Myslím, že pro generaci Jany a starší je život dost složitý - většinou už měli rodiny, když se změnil systém, měli svojí představu o životě a najednou - ne každý je schopen se přizpůsobit ... (nemluvím o ochotě, mluvím o schopnosti). Já sama mám vysokou, mluvím dobře jedním jazykem a druhým se dopíšu, ale přesto - co když za deset let budou standardem jazyky tři, MBA a k tomu roční pobyt v USA - nic z toho nemám a abych pravdu řekla, ráda bych na mateřskou a prioritou pro mě bude má rodina, ne moje práce.
Takže já osobně bych k Janě byla shovívavější - připadá mi, že prostě plácala a rozčilovala se (mohla jsi svou sestru bránit, a mohla se bránit i ona sama, když je úspěšná, určitě by to dokázala, mohly jste se snažit jí nabídnout pomoc - třeba aspoň kontakty na dobré jazykové školy, kurz počítačů, účetnictví a tak).
A doufám, že až my budeme zaostávat za těmi mladšími (jakože drtivá většina z nás bude a naší devizou budou hlavně ty zkušenosti a lidská zralost), tak že se i ti mladší na nás budou dívat shovívavě a že v té době už i kult mládí jako jediné kvalitní hodnoty bude uznáván méně.