Re: PANE JO.............

Tak mě konečně Rodinka „pustila“ přečíst si všechny příspěvky najednou... A dokonce jsem se dopátrala i na Moničin odkaz na rozhovor s Lubomírem Náglem. Kdyby ho Milada četla pozorně, tak by určitě nezdůrazňovala jako důkaz o „nezvládání“ to, že „starší holky křičí na menší děti, že se nemůžou učit a že je dům malý“. To je myslím jeden z těch menších problémů... Ostatně kde tohle není, že. Dcera se synem mají taky společný pokoj a kolikrát je problém, aby se tam srovnali, zvláště večer, kdy syn by měl jít do pelechu a dcera by ještě ráda svítila a poslouchala muziku... Nemluvím o bratránkovi a sestřence, kteří donedávna sdíleli dětský pokojík v panelákovém bytě (jsou oba už dospělí). Anebo mě docela vytočilo její: „co mohla čekat paní po 21 letech mateřské dovolené...“ Další pokračování („Za nějakou dobu, kdy už si trochu osahala realitu světa – jinou než tu, co znala doma, kde byla vlastně chráněná, nepostradatelná, všemi milovaná – a kdy musela přijmout skutečnost, že ji tenhle svět dává najevo, že ji nepotřebuje, přišla nabídka na vyučování výtvarky na gymnáziu Takže teď – jakoby odměnou za svou trpělivost a za to, že svůj život obětovala dětem – dělá práci, které rozumí, baví ji a má ji ráda..“ už Milada jako příklad neuvedla) Zde je krásně vidět, jak se naše společnost chová k mámám s dětmi. Jasně, co můžu čekat, když jsem si nechala nasekat tolik fakanů. Uklízečku anebo rovnání zboží do regálů... I když mám UMPRUM... Dobrovolně jsem se nechala zavřít doma s harantama, tak teď můžu táhnout na pracák a buď být nezaměstnaná nebo vzít koště a jít uklízet. Jo, až sem se naše skvělá společnost dopracovala. Máma s dětmi nestojí ani za fajfku tabáku, snad ukrajinských pracovních sil si v dnešní době vážíme víc... To jsou ty naše normy. Vždycky jsem si myslela, že normy jsou na různé přístroje, nástroje, sem tam i ta norma společenského chování... a ejhle, ony budou normy i na počet dětí. No, když ještě byly holky „malé“ a chodili jsme na akce společně, taky jsme se nevešly do normy „rodinného vstupného“... Neříkám, že paní Náglová musela nutně zvládat všechno na jedničku. Netvrdím, že je při jedenácti dětech možné věnovat se každému naplno, tak jak to dítě od mámy potřebuje. Netvrdím že na jejím místě bych panu Náglovi neudělala na určitých místech uzel... Přiznám, že se mi líbil styl, v jakém byl článek na Rodině (také jsem zažila ukázání dcery na kameru v porodnici... o pár let později se synem, když se poměry liberalizovaly, se rodinka sešla v porodnici v hojném počtu a světe div se, nic se miminku nestalo...) i v Katolickém týdeníku. Přiznám, že při slově „katolík“ si představím tuhý středověk, inkvizici, despotického otce bez špetky citu k rodině a jejím potřebám... odmítání antikoncepce a potratů... slepou víru v Boha a v Boží vůli... odmítání umělého oplodnění (proč, proboha?) prostě tmářství jak vyšité. Proto jsem zprvu ani nespojovala počet dětí pana Nágla s vírou... Nejde mi vůbec o opěvování počtu dětí rodiny Náglových a jejich životního stylu, jen mě štvou ty uměle vytvořené „normy“, které nám naše doba přinesla, to pohrdání „jinými“ hodnotami, než přináší naše slavná konzumní společnost. Na závěr kopíruji ještě jednu část rozhovoru: „Jak byste odpověděl člověku, který by tvrdil, že děti překážejí seberealizaci?
Doporučil bych mu zamyslet se nad tím, co to vlastně je seberealizace, v čem spočívá, co je v životě podstatné a jestli má cenu pro kariéru, která jednou skončí, obětovat nový lidský život. Řekl bych mu o své zkušenosti, že nám se nejen nezbořil svět, když jsme se nerealizovali podle svých představ, ale že je teď pro nás svět nádherný, plný krásných věcí a nových cest a možností, které bychom při budování kariéry „jen podle svého“ asi nepoznali.“