Re: Bohužel není

Taky už roky čekám, kdy se projeví to, že moje matka není úplně košer. A v posledním půlroce už se možná dočkávám "plodů" matčiny povahy - osmiletý syn přestává být ochoten u babičky spát. --- Držím se zuby nehty, abych syna pokud možno "nenaočkovala" negativním vztahem k jeho babičce, ale někdy je to velmi, velmi těžké. Například jak vysvětlíte sedmiletému dítěti, že maminka babičce lže o některých věcech?... Ono je fakt, že se snažím matce odpustit její povahové nedostatky, snažím se vytvářet si odstup - a řekla bych, že se s ní postupně smiřuju (ve své duši). Hlavním motorem k tomu je fakt, že mám mnohem důležitější starosti, než si brát, co řekla a co si myslí, a že prožívám mnohem opravdovější city, než ty, které ve mně probouzí ona. --- Nakonec po letech, kdy jsem si vlastně myslela, jak moc ji nenávidím, zjišťuju, že moje ruka sama ji hladí po vlasech, a že mé rty samy od sebe pronášejí věty útěchy, když útěchu potřebuje... Asi ji mám někde v skrytu doopravdy ráda... --- Což ovšem není ještě důvod k radosti. Až Luboš s konečnou platností odmítne s babičkou mít cokoliv společného, opravdu nevím, jak jí TOHLE vysvětlím: těžko pochopí, že si za to vlastně může sama...