deja vu

Stalo se nám skoro úplně to samé - jen ty děti byly dvě a doplatek za elektřinu byl 14,5 tisíce. Že se odstěhovali, nám řekla prodavačka v obchodě, u které nechali klíče. Po odemčení jimi obývané části našeho domu jsme našli plesnivé stěny, rozbitý záchod a vymlácená skla ve dveřích. Na jejich obhajobu musím říct, že se krmili sami, my jsme jim poskytli jen tu střechu nad hlavou.
Těch dětí mi taky bylo líto. Příště už jsme si pod střechu pustili jen děti.
První byla Terezka - holčička z prvního manželství, doma překážející ("když on ji Petr nesnáší"). Jedné únorové noci se u nás objevila její matka, Terezku vzbudila a odvezla. Než jsem jí sbalila věci, řekla nám velmi stručně, že tragicky zemřel vlastní otec holčičky, a protože jeho rodiče mají na něj napsaný svůj dům, musí si teď máma svoji holčičku-dědičku vzít k sobě. No comment.
Další děti, které k nám přišly a zabydlely tu původně zapůjčenou část domu, u nás žijí dodnes.