Je zbytečné se trápit

Ahoj maminky,
při čtení článku a následných příspěvků jsem si zavzpomínala na své traumatické zážitky s kojením. Je to už dávno, dcera se narodila v roce 1988. Na začátek kojení si už nevzpomínám, asi jsme to zvládly dobře, ale konec si pamatuji dodnes úplně jasně. Anně mohlo být necelých 5 měsíců, protože mám fotku , na které je vedle vánočního stromku utrápená bledá matka s utrápeným hubeným miminkem. Byl to důsledek zavilého odporu naší dětské lékařky předepsat nám Sunar. Tehdy totiž byl Sunar jen na lékařský předpis!!! A naše paní doktorka usoudila, že je škoda, abych přestala kojit. Trápila nás skoro měsíc, byla to hrůza! A změnit dětskou lékařku, to tenkrát nebylo možné. Na sídlišti to měli pediatři rozdělené podle ulic, a my asi zrovna měli smůlu na militantní zastánkyni kojení. Nakonec po Vánocích se tchán na nás už nevydržel koukat a odvezl nás ke své známé lékařce do Motola. Ta konstatovala, že dítě je podvyživené, matka vysílená a konečně nám napsala vytoužený RECEPT na Sunar. Vůbec jsem neměla výčitky nebo pocit selhání, jak o tom píšete, byla jsem přešťastná, že děťátko konečně přibývá na váze a já se můžu trochu vyspat. Myslím si, že pocit viny není vůbec namístě, navíc dnes určitě je i umělá výživa hodnotnější než tehdejší Sunar. Když slyším o rekordmankách, které kojí třeba dva roky, neumím si to vůbec představit.
P.S. Když si tady na Rodině čtu o starostech dnešních maminek, říkám si někdy, jak jsme to vůbec před těmi 15 lety mohly zvládnout. Žádné papírové plenky, jediný druh lahviček i dudlíků, Sunar se musel rozmixovat ve vřelé vodě, jinak se udělaly hrudky, s obrovskými kočáry se nedalo dostat vůbec nikam... Trochu dnešním maminkám závidím.
J.