Očistec zvaný kojení II

Ve stejnou dobu, kdy jsem psala článek na „rodinku“, jsem se balila na hory a těšila se na lepší příští. Potěšila mě spousta reakcí na něj a ruku na srdce – byla jsem moc ráda za odpovědi maminek, pro které nebylo kojení rovněž procházkou růžovým sadem. Protože když víte, že v tom nejste sama, problém se jaksi dělí.

Hodně lidí mě přesvědčovalo, že se ve třetím měsíci kojení spraví a upraví a tak jsem se už moc těšila. Ale … opak byl pravdou! Sotva jsme dojeli do Beskyd – nevím, jestli to zapříčinil horský vzduch nebo změna nadmořské výšky, ale náš malý začal plakat u každého kojení a to tak strašně, že by si nezúčastněný pozorovatel mohl myslet, že ho mučíme. To jsem si ostatně po čase začala o sobě myslet i já. Ale po pořádku. Jen jsem mu ukázala prso, podíval se na mě tím nejvyčítavějším způsobem, jakého byl ve věku devíti týdnů schopen a už to spustil. Většinou se mi podařilo jej „rozpít“ a pak někdy pil i 15 minut, ale spíš sál jen 5-6 minut a pak se na hodinu rozkřičel a prostě už nechtěl o mém mlíku slyšet, nechtěl ho vidět a hlavně ho nechtěl pít. Pak nezbývalo, aby jej vzal můj muž na rozhlednu (odbrknout), nosil jej a uklidňoval. Repete u dalšího pití. A zas a znova ….

Jednou jsem zkusila dát mu odstříkané mléko lžičkou, ale to se setkalo s velkou vlnou odporu. Savičku jsem použít nechtěla, aby mě neodmítnul úplně.

Trápení tedy pokračovalo dál celý měsíc. Před každým kojením jsem se bála. Ne jestli bude plakat – protože to se stalo pravidlem – ale jakou silou. Bude jen kňourat, fňukat, sténat, nebo bude vřískat a halekat, či dokonce hystericky řvát? Neuvěříte, jak jsem byla strašně šťastná a jak jsem si vážila toho, když se jednou za čas poštěstilo a pil normálně.

Přesto jsem vytrvala a denně 8x – 10x kojila. „NEPŘESTANU“ cedila jsem s vysunutou bradou a cítila se jako bojovník, který pro své dítě vybojuje to nejlepší na celém světě, a to i proti jeho vůli. S mateřským mlékem na věčné časy a nikdy jinak!

Anebo ne?

Za dva týdny po návratu z ukřičených Beskyd do stejně ukřičeného Brna jsem šla do poradny. Tam se lékařka velmi pozastavila nad tím, že za měsíc přibral náš prcek jen 10 dkg. Mě to také překvapilo, a tak jsem začala častěji přikládat. Co když mám málo mléka? Přikládala jsem a přikládala, až se mi zdálo, že už nic jiného nedělám. Ze dvou nočních kojení byly rázem čtyři. V žádném případě jsem nechtěla skončit na příkrmu! Ale další kontrola o týden později ukázala, že syn přibral jen dalších mizerných pár deka. A pořád byl velmi nespokojený, když neplakal, tak poplakával. Lékařka, která na vlastní oči viděla, že při kojení dělám vše správně, vážně doporučila příkrm.

Já sama se podívala na své miminko realisticky a před koupáním jsem musela konstatovat, že roztomilé varhánky na stehýnkách z předešlého měsíce pomalu zmizely a jeho tělíčko začalo připomínat staženého králíka. V tuto chvíli jsem si řekla, že už ho nebudu déle mučit. Přesto jsem se cítila tak strašně provinile, když jsem mu dělala první porci Hamilonu! Výčitky svědomí však brzy pominuly. Z našeho uplakaného synáčka, který tak strašně špatně pil a stále jen plakal se stalo usměvavé miminko, které spí i hodinu a půl v kuse, což se nám předtím nestávalo (ani v kočárku).

S kojením jsem však úplně nepřestala. Před každým krmením malého přikládám až do prvního zaplakání a pak teprve podávám příkrm. V čase, který jsem získala tím, že prcek konečně spí, odstříkávám a toto mléko mu dávám během dne. Přesto pozoruji, že mléka ubývá…

Tento článek není v žádném případě myšlen jako chvála příkrmu! Na vlastní kůži jsem se přesvědčila o tom, že když začne jednou miminko pít z lahvičky, jde to s kojením z kopce. Chtěla jsem jen říct, že když nic neteče, není dobré lámat kojení přes koleno. A co si o tom myslíte vy?