Kojení není všechno

Přesně takhle to probíhalo u mě. První dceru jsem začala přikrmovat od 7. týdne, protože prostě stále plakala. Dnes vím, že jsem měla možná přikládat častěji, ale třeba by se to stejně nevyřešilo. Moc mě to tehdy mrzelo a připadala jsem si jako špatná matka. Dlouho jsem se s tím vyrovnávala a dodnes mě to mrzí. Odstřikovala jsem a své mléko z lahvičky jsem dávala jako předkrm, protože samozřejmě prso brzy něchtěla. Mé svědomí trochu kompenzovalo to, že od té doby se ze řvoucího mimina stalo milé a usměvavé bábetko, což ovlivnilo dosud dusnou atmosféru doma a přeměnilo ji v radostnou a poklidnou domácnost. I mateřská dovovlená mi najednou připadala docela prima (dosud to bylo peklo). U druhé dcery jsme překonaly krizi okolo 7.týdne a dosud plně kojím, malá je po jídle spokojená, usměvavá, brouká a já si připadám jako v ráji. Je to krásná mateřská a užívám si ji plnými doušky (možná je to naposledy). Nutno podotknout, že Vikča pila velmi dobře od počátku a nikdy jsem neměla bolavé bradavky, zato u první dcery jsem plakala bolestí. Měla jsem četné ragády a kojila jsem přes kloboučky. Možná, že některá miminkaKojenbí mají větší apetit a proto se "umějí" najíst. Té starší dodnes jídlo nic neříká a musíme ji nutit. Viktorka bude zřejmě gurmán. Třeba i toto má na kojení vliv. Budoucí přístup k jídlu. Akorát že my, maminky, z toho máme trauma. Držím všem pěsti a netrapte se, že už nekojíte. To není opravdu všechno!!