Kojení je věda! Mnoha problémům jsem mohla předejít, kdybych se o kojení zajímala dychtivěji a dříve.
Jako dobře připravená na mateřství jsem si připadala už ke konci těhotenství, kdy jsem za sebou měla kila přečtených knížek, brožur, článků z časopisů i internetu. Četla jsem o všem možném a musím říct, že jsou mi tyto načtené zkušenosti často velkým pomocníkem. Co jsem však ignorovala skoro úplně, byly informace o kojení. Vystačila jsem si tvrzením z Velké knihy o matce a dítěti, kde mimo jiné píšou, že "Kojení bylo pro nás pro oba dobou uvolnění, klidu a hlubokého uspokojení." Fajn, řekla jsem si, to bude príma. Žádná věda, miminko se přisaje, napije se až a bude mít dost, prostě se zase pustí.
A opravdu to začalo docela dobře. Malého mi přinesli sedm hodin po porodu (císařským řezem), hned se krásně přisál a mleziva bylo dost. Asi třetí den se mi nalila prsa a já byla spokojená. Ovšem problém nastal záhy ... Sestřička mi řekla, že malý je strašně savý a že ho nemám nechávat u prsu déle jak čtyři minuty, protože jinak by se přepil (vypil "sedmdesátku" a to se jí zdálo moc). Trhalo mi to srdce brát mu prsíčko, ale poslechla jsem. V nemocnici to přece musejí vědět! A tak jsem od té doby poslouchala vše, co mi tam nařídili. Prcek sice pořád poplakával, ale já to přičítala bolestem bříška. Jednou večer, kdy hodně plakal, jsem mu ale deset minut po kojení dala ještě zákuseček. A uklidnil se! Jenže tak klidná už nebyla sestřička, když jsem se jí zeptala, jestli se to může. Řekla mi, že v žádném případě, že kojit se může nejdřív po dvou hodinách a takové věci už nikdy nesmím dělat, protože malý dostane katar! Což mě vyděsilo a moučníky jsme museli z jídelníčku vyškrtnout.
Zatím ale pořád způsobně bumbal.
Hned po příjezdu z porodnice mi naštěstí přijela pomoci moje maminka, které se nelíbilo omezovat miminko čtyřminutovým pitím a tuhle hloupost mi vymluvila - a synáček byl opravdu hned klidnější. Ale za kojením nejdřív po dvou hodinách jsem si stála! Přece nezpůsobím svému miminku katar. Vše se zdálo být OK, maminka mi pomohla co mohla, naučila mě v praxi věci, které já měla jen načtené a odjela. A začalo to. Malý vřískal a plakal a já na to byla sama, tak jsem to chvíli snášela, ale pak jsem plakala s ním. Nevěděla jsem, co mu je a jak mu pomoci. Bolelo ho bříško - ale proč musí tak trpět?? Může za to moje mléko? A MÁM VŮBEC DOBRÉ MLÉKO? Potácela jsem se v pochybnostech a jedné obzvlášť krušné noci jsem se dokonce jala vyvařovat láhev s tím, že dám malému Nutrilon. Ovšem bylo to jen dočasné pominutí mysli. Za podpory mého trpělivého muže jsem napočítala do deseti, dala jsem si na uklidnění facku a láhev zase odložila ad acta.
Mimo výše nastíněné problémy ale stále ještě hezky pil.
Čtrnáctý den po návratu z porodnice k nám přišla lékařka, na kterou jsme čekali jak na smilování. "Maminko, vždyť to dítě má hlad! Jaképak kojení po dvou hodinách! Mají snad mláďátka v přírodě hodinky, aby si měřily, jak dlouho pijí? Řiďte se instinktem!" oznámila mi a já měla najednou obrovskou radost - že u vím, co malého trápí. A obrovský vztek, že ho trápím já! Mléka jsem měla na rozdávání a jemu kručí v břiše ... (Ale hlad nebyl jediným problémem, lékařka konstatovala, že je hrozně zaplynovaný. S tím však moc dělat nelze -masírovali jsme bříško speciálním gelem, dávali sab-simplex, nahřívali plíny, strkali rourku, pokládali na bříško... Nic moc nepomáhalo.)
Chvíli jsme tedy měli klid, ale pak byl "na stole" další problém, který vystrčil růžky asi dva týdny po porodu. To už vůbec hezky nebumbal. Prcek se u kojení začal různě protahovat, rozhazovat ručičkami, pukal, tlačil a kakal (nezáleží na pořadí), přisál se a zase odsál - škubnutím hlavy (jeden by nevěřil, co má takové miminko síly, moje bradavky připomínaly spíš sekanou), to vše třeba deset minut, někdy i víc. Byla jsem z toho unavená a rozbolavělá, on si zase takovýmto mydlíkováním způsobil, že u odbrknutí skoro všechno vyblinkal. A mohli jsme začít znovu.
Jo, blinkání! To přišlo v pátém týdnu a trvá do dnešních dnů. A co je zvláštní, že blinká pouze když pije z pravého prsu. Druhá největší záhada po ježkovi v kleci ....
Největší drama nás ale zastihlo před několika dny. Baba hladová jménem Laktační krize! Nejenom že miminko vyžaduje pití NEUSTÁLE (lékařka mi také řekla, že mu mám dát, kolik žádá), ale po kojení vždy pláče až do dalšího kojení. Hladem? Přejezením? Bolestmi bříška? Nebo jenom tak? To je to. Já nevím! A kojení? To je pro nás všechno možné, jen ne chvíle hlubokého uspokojení, uvolnění a klidu.
Co říct závěrem. Kojení je věda! Mnoha problémům jsem mohla předejít, kdybych se o kojení zajímala dychtivěji a dříve. Ale hodně nečekaných překážek zdolávám i teď, kdy už vím mnohem víc, kdy jsem mluvila s lékaři i zasloužilými matkami. Stále mě něco překvapuje, stále tápu. Jsem samozřejmě rozhodnutá kojit co nejdéle, takové překážky mě přece nedostanou! Jen si ještě párkrát pobrečím, na prsa vypatlám pár tub bepanthenu, budu volat na Linku důvěry nebo vyhledám odbornou pomoc:-) a bude dobře.
Jen jsem chtěla vzkázat všem nastávajícím maminkám: Čtěte o kojení! Zajímejte se o kojení! A pozor – nenechávejte vše na sestřičkách v porodnici. Teď už vím, že mi radily špatně. A že kdybych je poslechla, třeba už teď nemám mléko. A nenechte se zmást - moje porodnice byla jedna z mála, které se "pyšní" titulem Baby friendly.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.