Sestřičky

Po přečtení tohoto článku jsem byla chtíc nechtíc nucena revokovat vzpomínky ze svého pobytu v porodnici,respektive spíše káznici,jak by se dalo očekávat z chování některých tamních " sestřiček".Zvláště na osobu,která mne tehdy bezprostředně po velice namáhavém porodu zakončeného téměř dvouhodinovým "vyšíváním" (pravda,v noci :-/), přijímala na oddělení šestinedělí.Nevím,jakým filmem z kteréhoto nápravného zařízení či spíše koncentračního tábora se inspirovala,ale je faktem,že během svého pobytu v dotyčné porodnici jsem byla natolik psychicky rozladěna,že jsem nebyla schopna svou dcerku kojit .Domů nás chytré "sestřičky" propouštěly se slovy "vy už se nerozkojíte,","máte vpáčené bradavky" ( byly spíše ploché )čímžto mi ještě zvýšily sebevědomí.Nebýt jedné postarší rehabilitační pracovnice,která k nám docházela,aby nám matkám ukazovala cviky ke zpevnění pánevního dna atd.po porodu,jsem to vzdala.Ta mne však ubezpečila,že vše tkví v psychice a po návratu do poklidu domácího prostředí zřejmě nakonec kojit budu.Dle rčení "tonoucí se stébla chytá" jsem si jaksi tato její slova zabudovala do svého asi podvědomí a po návratu domů jsem opravdu své dítko,tou dobou již na syntetické výživě ( jakási Beba ?),po zhruba 12 - 16 hodinovém snažení začala kojit.Asi mi z této mé životní epizody natolik "hráblo",že své nyní dvouleté dítě stále ještě kojím ,a nejsem schopna přestat.Stále mám totiž pocit,že by to tak nějak byla škoda,a to přesto,že mne 99,9 % lidí kolem přesvědčuje o opaku.Je pravda,že už se s tím nakonec radši ani nikde nechlubím..