Snad jsem z toho už venku...

Možná můj příspěvek až tolik nezapadá do ostatních - mám již dospělé syny.
Ale prošla jsem všemi etapami rozchodu, kdy manžel po 30 letech odešel...Je to vždy těžké. Já byla stále milující svého muže, on už mě nemiloval. Takové manželství v jednom bytě je hrůza. Mladší syn bydlel v této děsné atmosféře s námi, starší má již svoji rodinu...podotýkám, že i mladší je dávno dospělý. Po odchodu manžela jsme zůstali bydlet spolu, byt jsme přizpůsobili k bydlení dvou samostatných dospělých osob. ALE - dodnes se nesmířil s jednáním táty, nechce o něm slyšet, nechce slyšet ani o babičce a dědovi.Kontakt s nimi odmítá, protože se zachovali vůči mámě nehezky. No - odepsali mě,odstřihli, vygumovali... Bráchové se kvůli tátovi pohádali...Máme to se synem těžké, ale věřím, že čas vyléčí všechny rány, hlavně na jeho duši. Ráda bych, aby se opět stýkal s rodinou, ale dnes není síla, která by jeho postoj ovlivnila.
Já začínám opět žít, mám spoustu aktivit, spoustu přátel a nedávno se objevil i přítel. Na synovi vidím, jak se jeho nálada zlepšila, když mě vidí usměvavou, šťastnou. Vím, že jeho štěstí je moje, moje štěstí je jeho. Společně jsme prošli stresovým obdobím, což nás oba do jisté míry poznamenalo, společně překonáváme těžkosti finanční, ale dokážeme se podržet a radovat se ze štěstí toho druhého. Jsme tiše jako spojené nádoby, žijící každá svým životem, ale podporující se. Je to zvláštní a moc si vážím toho, že to tak je.
Hodně štěstí v překonávání všech úskalí rozchodu přeji všem, kteří ¨právě procházejí některou z etap. Je to hodně těžké, ale s pomocí jakéhosi zázemí přátel a dětí se to dá zvládnout bez ztráty kytičky...