Re: ..budu se rozvádět...

Ahoj Míšo,
děkuji za tvé postřehy. Velmi mi pomohlo, že jsem se vypovídala, i když manžel si myslel, že až do prvního stání bychom to nikomu nemuseli říkat ?! Celkem mě tím odrovnal, že bych měla před celou svou rodinou, naším synem i všemi mými kamarádkami dělat, že se nic neděje. Takže jsem si to stejně udělala po svém, a všem pro mě důležitým lidem jsem jeho rozhodnutí oznámila. Díky tomu, že on je asi zbabělec, což jsem poznala až teď, a setkal se se mnou tváří v tvář až po čtyřech dnech poté, co mi to oznámil, jsem se také uklidnila a roztřídila si myšlenky. Žádné prosby, žádné hádky ani výčitky. Měli jsme spolu celkem dlouhý rozhovor a já doufám, že si z něho něco vzal. I když mě to stále bolí, nehodlám se ponižovat a prosit, takže momentálně čekám, jak bude dále reagovat on. Ve skrytu duše doufám, že se "umoudří", ale ani poté bych mu asi hned nedokázala "skočit do náruče". Ani nevím, jestli to potom může fungovat dál. Moji rodiče si tím také kdysi prošli, překonali to a dnes jsou spolu 39 let. Ale každý je jiný.
Syn to nese těžce, dolehne to na něho vždycky večer, když přijdeme domů. Samozřejmě pořád doufá, že se táta vrátí. Manželovi jsem řekla, že teď záleží na něm, jaký k němu bude náš syn mít vztah, protože malý není, takže si s ním musí promluvit také on. Jen doufám, že to zvládne, protože je dost citlivý.
Díky za podporu
Andrea