9.8.2006 9:31:12 Klára
podobná zkušenost
Na hodiny anglické konverzace ke mě chodil zhruba stejně starý kamarád. Jednou jen strčil hlavu do dveří s tím, že dnes nemá čas a pošle místo sebe bráchu, který se angličtinu učí v jazykovce.
Přišel brácha, odhadem tak 35 let. Nemluvil, jen huhlal, strašně pomalu. Evidentně se mě moc styděl, štítil se naší potkanice, na některé otázky odmítal odpovídat, vlastní iniciativa v konverzaci žádná. Příště přišel zase a po půl roce se přestal stydět a já pomalu přišla, jak se k němu chovat, aby se něco naučil a nevypadal nešťastně.
Dodnes nevím, jakou měl diagnozu, odhaduju na downův syndrom. Mentalitu měl zhruba jako osmiletý kluk, podobné zájmy... Rodičům a bráchovi mám za zlé, že mi nic neřekli. Stačila by jedna dvě věty, jak se k němu chovat. Nebo alespoň: "Poslu ti sem bráchu, je trochu zvláštní." Lidi můžou mít pochopení, ale prostě si nevědět rady...
Odpovědět