Re: A co my, když jsme byli děti

Tak , mluvíš mi z duše. Dnešní děti jsou strašně neohrabané, v době, kdy jsem chodila do školy, všechny holky jsme chodily do Sokola, a to 2x v týdnu a moc rády. Dneska, všichni sedí u počítačů a když náhodou popojdou mají zlomené ruce, nohy, atd. moje děti vyrostly v Ďáblickém sídlišti, kde nouze o hřiště nebylo, byly tam kolotoče, něco dřevěného, něco kovového,dřevěné stojany na houpačky, neznám případ, že by se tam stal vážný úraz, děti tam s velkou chutí cvičily. A hrály si na pískovišti. I tehdy byly psi a kočky. Dneska z těch hřišť zbyla torza, odvezli kolotoče, prolézačky, za chvíli tam zbude jenom pýr. Je to skutečně smutný pohled. V Praze jsem viděla děti z jeslí, všechny měly na hlavě helmy, no, teda, to jsem skutečně nechápala. Vypadaly jak malý chrousti. Tem dětem se vůbec nevytvoří pud sebezáchovy. Myslím, že se to velice přehání. Všechno by se mělo dělat tzv. s mírou.