Je to v lidech.

Milá Kateřino, popřečtení tvého článku jsem si vzpoměla na dobu, kdy jsem coby dvacetileté, životem neošlehané telátko navštěvovala poradnu pro rizikové těhotenství v Podolí. Poradnu tvořily dvě ordinace, oddělené papundeklem, ke každé ordinaci vedly dveře ze dvou kabinek pro pacientky. V první ordinaci byl jistá docent, jmenovat nebudu, ale jeho jméno si i po dvaceti letech pamatuju. Seděla jsem v čekárně a slyšela jak "vyvolává" pacientky:"Jednička!....Dvojka!" Tak byly očíslované ty převlékací kabinky. Maminy s bříškama chodily po jeho vyštření ven s ruměncem na tváři, kvapně se rozloučily a prchaly pryč. Já jsem byla předělana do druhé ordinace, kde byla paní doktorka Kolbelová. V kabince jsem si odložila a čekala, až budu "vyvolána." Za chvíli někdo zaťukal na dveře kabinky, paní doktorka mi otevřela dveře, pozdravila mě jménem, podala ruku, představila se...vyšetřovala velice jemně a všechny úkony komentovala a vysvětlovala mi, proč to dělá. Další podrobnosti sdělovala už u stolu. Po skončení návštěvy mi opět podala ruku, řekla mi, ať na sebe dávám pozor a za týden zase přijdu.
Jednou jí zastupoval ten kolega, musela jsem k němu. Zahulákala"jednička" a já jsem naběhla do ordinace. U stolu kromě něj seděl ještě nějaký pán, který byl v civilu a jenom měl přes sebe ležérně přehozený bílý plášť. Doktor na mě houkl, abych si vyskočila na kozu, otálela jsem, protože se mi nechtělo. Svými intimními partiemi bych byla totiž nasměrována přesně před oči toho "cizího" chlápka. Tak jsem stála a nebyla jsem schopná nic říct. Doktor na mě zahulákal, ať nedělám ciráty, že mě tam nikdo neukousne a ať dělám, že toho má hodně a nejsem tam sama. No, co mi zbývalo. Dodneška mám špatný pocit, když si na to vzpomenu.
Takže bych to shrnula asi tak: stejné podmínky, stejná doba /socialismus/, stejný ústav, stejný počet pacientek.... a přesto jsem zažila dva naprosto rozdílné přístupy.
Na tu paní doktorku vzpomínám s láskou, provedla mne celým těhotenstvím a když jsem rodila, neměla službu na sále, ale náhodou se tam nachomítla zrovna ve chvíli, kdy jsem začínala tlačit. Stoupla si k mě, držela mě za ruku, uklidňovala, povzbuzovala...pak mi řekla, že mám mimořádně krásnou holčičku... Vím, že to asi říkala každé mamince, ale na tom nezáleží. Prostě to uměla.