Zdravotnicví-horor pro pacienty

I já mám naprosto otřesný zážitek z jednoho vyšetření. Bylo mi dvacet, nebyla to gynekologie, ale rentgenové vyšetření močových cest. Od malička jsem sledována na nenormální funkci ledvin a prošla jsem si už jako dítě spoustou vyšetření. Když jsem ve svých devatenácti přešla na nefrologické oddělení pro dospělé, tak se do toho pan primář pořádně obul (příjemný profesionál se vším všudy). Jal se mě posílat na všechny možná urologická vyšetření. Nejsem citlivka a tak jsem všechny zvládala s přehledem až do osudného dne. Měla jsem jít na vyšetření, ke kterému je třeba rentgen. Takže jsem ve sjednanou hodinu naklusala na příslušné oddělení do nemocnice, vyseděla si dvou hodinovou frontu a nic netušíc naběhla do ordinace. Sestra mi nakázala svléct se celá až na podprsenku a lehnout si na ledový kovový rentgenový stůl. A tak jsem se svlékla, lehla, sestra mě s roztaženýma nohama přikurtovala ke stolu a ležela. Ležela jsem asi tak půl hodiny a nikde nikdo, krom toho, že se občas skrz místnost prohnal nějaký lékař, medik, sestra (byla to průchozí místnost). Když už jsem se zimou doslova klepala a začala se dožadovat nějaké činnosti, tak za mnou přišel hošík o něco málo starší než já a podal mi na přikrytí jakési prostěradlo. Když jsem se na ten hadr podívala zblízka, tak se mi zvedl žaludek. Něčím takovým bych nestírala ani podlahu. Jenže to nejhorší teprve mělo přijít. Asi po třičtvrtě hodině do ordinace přišli dvě ženy a onen mladík (v civilu). Nasměrovali si mě do správné polohy a jedna (zřejmě lékařka, ale nikdo se mi nepředstavil) mi začala vysvětlovat co bude dělat. Řekla mi, že mi musí co nejvíc naplnit močový měchýř, udělat pár snímků a pak udělat ještě pár snímků při jeho vyprazdňování. Raději jsem si pod tím nic nepředstavovala, zaťala zuby a čekala co bude. Pak už se o mě přestali zajímat a dělali pouze svoji práci. Naplnili močový měchýř, udělali pár snímků, pak se mnou celý rentgenový stůl otočili kolmo k podlaze, takže jsem stála, strčili pode mě špinavý kbelík na dlouhé tyči a zaveleli vyprázdnit. Jen jsem němě zírala. Oni zatím všichni tři (ten mladík tam celou dobu pouze stál a díval se) živě diskutovali o kvalitě jídla v místní jídelně. Pak na mě jedna z těch žen houkla, ať dělám. To už jsem měla slzy na krajíčku a hanbou se propadala někam do pekel. Nakonec jsem to zvládla a odměnou mi bylo osvětlení pravé funkce onoho hadru, který mi dali na přikrytí. Otřeli s ním totiž po mě nejprve stůl a po té podlahu a pak ho dali přesně tam, odkud mi ho tem mladík podal. To vyšetření nakonec dopadlo dobře a já už v životě nic takového nehodlám podstoupit. Když jsem šla s výsledky ke svému panu primáři a on mi řekl, že budu muset do nemocnice aby všechna ta vyšetření provedli znovu za hospitalizace (protože když je prý člověk mezi vyšetřeními doma, tak to není průkazné), tak jsem ho pouze požádala o jeho diagnózu a svoji kartu. V životě jsem nezažila větší hanbu a ponížení. Nevím jestli je tohle chování zdravotnického personálu způsobeno tím, že jich je málo, tudíž si je nemocnice drží zuby nehty a oni pak nemají strach, že při nevhodném chování přijdou o práci, ale přála bych těm třem, kteří byli u mého vyšetření aby alespoň jednou v životě zažili to samé. Ještě jsem zapomněla říct, že tohle nepopisuji dávnou historii, ale praktiky v našem zdravotnictví v roce 2000. Přeji všem aby lékaře potřebovali co nejméně.