Porod

Asi se dá odpovědět na všechny tři články dohromady. (Porod v USA, porod doma i ukradli mi porod). Téma je natolik podobné, že mé zážitky obsáhnou všechny tři. Doufám, že mi odpustíte, když se hooodně rozepíšu o mých porodech.
Ten první probíhal před devíti lety. Byla jsem prvorodička a měla svého protekčního lékaře. Protekce mimo jiné spočívala např. v tom, že jsem na něj čekala i několik hodin.
První syn byl v bříšku velmi aktivní. Když jsem přišla na kontrolu (3. den po termínu), tak mi pan doktor sdělil, že už tam zůstanu. Dodnes nevím proč. Namítla jsem, že nejsem vůbec připravená a nikdo nic neví. Tak mne pustil pro věci domů. Manžel si myslel, že si dělám legraci. Nevěděli jsme, co se děje a já žádné problémy, ani bolesti neměla. Dorazili jsme k večeru a asi po dvou hodinách si mne můj doktor vyzvedl. Se sestřičkou jsem sepsala potřebné papíry (vůbec už nevím, co v nich bylo) a pak šla s jinou někam. Tam mi dělali monitor a sestry se mohly uchechtat, jak můj syn v břiše vyváděl. Poté mne uložily do postele vedle sálu. Byla tam se mnou maminka, která děsně hekala. Tehdy mne to velmi rušilo. Zní to možná sobecky, ale mne to hrozně vadilo. Bylä jsem mlaďounká, vystrašená, nevěděla jsem proč tam jsem, byla jsem zamilovaná a strašně mi chyběl manžel. Na břiše jsem měla připnutý monitor (na dálku snímaný) a musela ležet v předepsané poloze. Nemohla jsem vůbec spát. A měla jsem hlad. Když se mi po půlnoci podařilo zabrat, přišel můj doktor a táhl mne o čtyři patra níž na ultrazvuk. Společně tam byl ještě jiný lékař. O něčem se stále bavili. Ráno doktor přišel a řekl mi, že mi udělají císaře. Prý to konzultoval s profesorem a ten jeho postup schvaluje.
Moje starosti při této informaci byly následující - je to nutné? (je to nejvhodnější řešení); kolik budu moci mít ještě dětí? (normálním porodem kolik budu chtít, císařem max. ještě dvě); Jak se to dozví manžel? (dáme mu vědět)
Poté mne sestry poslaly vysprchovat, udělaly mi klystyr a vyholily. Pak mne položily na porodní sál, zavedly kapačku a nechaly ležet. Usnula jsem.
Nevím, zda je klystýr v případě císaře nutný, vyholily mne úplně všude. Bylo mi strašlivě stydno. Před samotnou operací si pamatuji jen příjemnou anestezioložku. Po operaci velmi příjemnou starší sestřičku. Byla moc milá. Nebyla jsem vůbec připravena na bolest. Dostávala jsem injekce, měla jsem špatně zavedenou kapačku, tak jsem se nesměla moc hýbat. Někde v dálce mi někdo sděloval, že mám syna. O manželovi nikdo nevěděl. Tady se musím přiznat, že když jsem se probrala k vědomí, tak mne miminko vůbec nezajímalo. Byla jsem tak zaskočená tou skutečností, kde jsem, co všechno a jak bolí, že se mnou není nikdo, kdo mne má rád atp., že jsem si na miminko ani nevzpomněla.
Ležela jsem na JIPce. Po té milé sestřičce nastoupily takové mladé kačeny. Dělaly totiž hrozný rámus, a to i v noci. Nemohla jsem spát, musela jsem si nechtěně vyslechnout jejich problémy s půjčováním kazet, s přítelem jedné z nich a ještě spoustu dalších nočních témat a dokonce telefonů z prostředka našeho pokoje. Když jsem sestru volala, tak vůbec neslyšela. Na tyto chvíle vzpomínám s velkou nevolí. Ta milá sestřička přišla až za dva dny. Byla jsem jí nesmírně vděčná. Za prvé se zhrozila, když jsem se jí zeptala, jestli mi přivezou také ukázat miminko? Za celé dva dny totiž ty kačeny nenapadlo, že by mi ho mohly ukázat! Já, husa hloupá, myslela, že tam nesmí! Miminko mi přenesly hned, jak jsem se té sestřičky zeptala. Také se velmi divila, že jsem se ještě nezvedla z postele, resp. že se mnou kolegyně nechodily. Bohužel její péče netrvala dlouho, protože to byl třetí den na tomto oddělení a už mne překládaly jinam.
Mimochodem, ještě jsem zapomněla zmínit, že mému manželovi nedal nikdo nic vědět! Vše složitou cestou telefonů zjistila moje maminka. Složitá byla totiž také v tom, že mne neměli zapsanou v evidenci na příjmu, což nechápu. Nakonec mne dohledala a manžel přijel ten den asi ve čtyři odpoledne.
Když mne převezly na normální oddělení, chtěla jsem miminko u sebe. Sestry se divily, že po operaci ho chci mít u sebe, ale nebyl to problém. Na třílůžáku jsme byly dvě. V noci jsem asi chrápala, druhá maminka na mne neustále mlaskala. Její miminko zase stále plakalo. Pak přišla ještě jedna maminka, která se ale nechala přeložit, protože nechtěla holčičku u sebe, chtěla si odpočinout.
Sestry tady byly dost nepříjemné. Nejdřív na mne jedna vyštěkla, že musím hodně pít, pak mne šoupla do postele a víc se se mnou nebavila. Měla jsem vysokou horečku, tak jsem ráno požádala, aby si Jiříčka vzali na dětské. Odpoledne za mnou přišla návštěva s dítětem, mně už bylo lépe, tak jsem za nimi šla do vrátnice. Po návratu mne tak surově vynadala dětská sestra, že když jsem si nechala odvézt ráno dítě, že mi je špatně, tak se nemám co courat. (Měla možná pravdu, ale já byla pacientka a ne malý fakan!)
Odchod jsem si vybrečela. Byla jsem v nemocnici moc nešťastná.
To byla moje první zkušenost - neznalá, bez informací, mladá, vystrašená, plachá, bála jsem se na cokoli zeptat. Dodnes nevím, proč jsem rodila císařským řezem. A vždy se mi chce brečet, protože mi skutečně UKRADLI porod. Neslyšela jsem svoje miminko plakat, nikdo mi ho nepřiložil, nikoho nenapadlo, že bych ho chtěla alespoň vidět!
Ještě technické zázemí - sprcha jedna pro všechny pokoje, pokoje třílůžkové, žádná TV ani radio, ale miminka na pokoji tu byla běžně. (Porodnice je již několik let zavřená a přešla pod MOTOL).

Druhý porod probíhal před skoro třemi lety. Můj druhý syn nebyl v břiše aktivní vůbec. Naopak, ten se prostě nehýbal (je to lvíče). Rodila jsem v Motole. Stále jsem chodila k tomu "svému" doktorovi. Již se osamostatnil a v Motole měl smlouvu. Chtěla jsem mít stejného doktora od začátku do konce. Také jsem chtěla manžela u porodu. Museli jsme na "výuku". Tady nám sestra ukázala na videu, jaké fáze má porod. Jak to vypadá u nich v nemocnici a kolik máme zaplatit.
Když jsme do Motola přijeli v noci, nejprve jsem dostala vynadáno, že mám několik hodin odteklou plodovou vodu, při prohlídce se mnou sepsali papíry, pak mne napojili na monitor a já ležela nahatá s monitorem na břiše přikrytá malým prostěradlem. Stydno mi bylo zase. Manžela poslali domů.
Sestry mne pak uložily do obrovského pokoje - hekárny. Neuměla jsem dýchat, dělalo se mi špatně. Stala se ze mne v minutě malá ustrašená holčička, která vůbec nic neví. Šla jsem požádat sestru o pomoc, že se mi dělá mdlo. Zpražila mne - pořádně dýchejte! Naštěstí její směna skončila dřív, než jsem někoho zase potřebovala. Od rána však bylo vše jak vyměněné. Velmi milé sestřičky, milí lékaři. Dopoledne mne položili na sál, kde jsem jen ležela a byla sledována. Šla jsem na ultrazvuk, miminko bylo malé, takže se předpokládal normální porod. Vůbec jsem se neotvírala. Pak mne najednou poslala sestra do sprchy a prý ať zavolám manželovi ať přijede. Požádala jsem ji, ať mu zavolá ona. Ještě se ptali, zda chci zavolat svého pana doktora. Řekla jsem NE. A udělala jsem dobře. Sprcha mi moc pomohla, nechali mne tam tak dlouho, jak jsem chtěla, pak mne mírně sestřička vyholila, udělala klystyr. Bylo to nepříjemné, samozřejmě, ale podané úplně jinak - tak nějak mile. Než jsem toto vše podstoupila, byl na sále manžel. Trochu se tam pletl, ale byl tam. Petřík se narodil za haodinu, dvacet. Rodila ho velmi milá doktorka, po porodu druhý den jsem mohla sedět úplně bez problémů. ALE - nikdo mne neupozornil, že je nutná revize dělohy, tedy narkoza. Hned po porodu mne uspali. Já Petříka viděla, jen když ho odnášeli vyčistit a když jsem se probudila, byl manžel i miminko pryč. Slibovali dvě hodiny společné s miminkem. Po cestě na pokoj mi však ukázali a nechali ležet u mne na břiše jak dlouho jsem chtěla.
Pokoj byl dvoulůžkový, velmi pěkný s vlastním WC a sprchou. Košil mraky, sestry hodné a milé. Na pokoji byla váha, vanička, přebalovací pult s tepelným zářičem, telefon. TV ani radio mi nechyběly. Telefon jsem měla vlastní. Návštěvy mohly až na pokoj a nikoho nerušily. Miminko bylo samozřejmě se mnou, Všechny zákroky - očkování, vyšetření apod. mi byly napřed vysvětleny. Myslím, že Motol mohu jen doporučit.
ALE ukradli mi i druhý porod.
Ani jedno své dítě jsem hned po porodu neviděla, neslyšela. Třetí miminko už manžel nechce (je starší a má ještě dva syny z 1. manželství. Navíc prý holčičky neumí!). Tak jsem asi přišla o ten nádherný pocit, kdy vidíte a slyšíte své miminko hned v prvních vteřinách na svět. Ale u druhého syna si to užil alespoň manžel. Ten si Petříka hned pochoval a ty slíbené chvíle s ním opravdu strávil.

Bylo to dlouhé, že? Tak promiňte, ale myslím, že všechny chápete, že porod je tak mimořádná událost, že se ve vyprávění nedá ošidit :o).

Vím také, že chyba je ve mně. Bojím se v nemocnici, ale jsem si tam jistá. Bojím se na cokoli zeptat a vyžaduji velmi citlivý přístup, i když mé chování třeba není podle představ personálu. Toho citlivého přístupu se mi v Motole dostalo. Jestli bych volila porod doma? Ano. S milou porodní asistentkou, která by mne znala, s nastartovaným autem před domem - ano. Ale asi by mi chybělo těch pár dnů bez starostí, které vám nemocnici umožní.

Ještě k tomu porodu v USA - myslím, že standard (pokojů) je tady stejný nebo již velmi podobný (možná v něčem i lepší - balony a rooming jsou tady samozřejmostí) a to ostatní je pouze v přístupu lidí.

Teď už opravdu končím a omlouvám se za dlouhatanánský příspěvek. :o)