Re: blabla bla

U mích dětí zabíralo něco ve smyslu: "Hele, mě nevadí, že se tu válíš, ale nechceš se první nasvačit (napít čaje, kousnout tatranky a pod.), pak si sem můžeš zase lehnout." A přitom to chtělo mít naprosto normální výraz, tedy jako že se nic neděje. Ne vždy se nechali zlákat, ale většinou o té nabídce alespoň přemýšleli.
Jednou asi osmiletý syn trucoval manželovi před domem a nechtěl jít domů. To byla jeho oblíbená reakce, když měl pocit, že se mu křivdí a on je v právu. Prostě jenom stál na rohu a nemluvil. (nepamatuji se kvůli čemu) Manžel to zkoušel po dobrém i po zlém, nakonec zbaběle zavolal mě do práce, ať něco udělám. Požádala jsem ho, aby mu donesl mobil a pak jsem synovi vynadala, že tam stojí bez svetru jenom v bundě. A že si má pro ten svetr dojít domů a pak tam může stát. O trucování ani slovo, jenom o tom, že není oblečený a musí mu být zima (byla). Prý jenom na manžela zařval "Tak dobrá" a šel se domů obléct. Když si pak znova obouval boty, aby šel zase trucovat ven, prý se rozbrečel a pak tam prý seděli s manželem v chodbě a objímali se. Už ho to přešlo, ale bylo to příšerné období. :-)