Efektivní rodičovství

Konec rodiny?

Rodina je instituce, která má prvotní a zásadní význam pro socializaci člověka, pro formování jeho vztahu k sobě i k ostatním. Právě rodiče mají největší podíl na tom, jestli budou dítěti vštípeny a pevně v něm zakotveny hodnoty, které jsou společností uznávány, které jsou důležité i pro samotné rodiče. Často slyšíme o krizi rodiny a snad i o jejím konci. Skutečně se zdá, jako by rodina ve svém tradičním pojetí přestávala převládat. Rodina se mění, nezanedbatelná část mladých lidí se rozhoduje pro život bez dětí, dalším se naopak jejich touha po dítěti nenaplňuje a zdaleka ne všechny rodiny s dětmi tvoří milující se manželský pár, který s láskou vychovává své děti. Moderní rodina těžce hledá svoji podobu a především se stále prohlubuje krize funkcí rodiny.

Krize výchovné funkce rodiny

Jako jeden ze znaků postmoderní rodiny můžeme pozorovat zmenšení výchovného vlivu rodičů a krize jejich výchovné role v důsledku silnějšího vlivu vrstevnické skupiny a masmédií. Tradiční společnost jasně vymezovala míru poslušnosti a prostředky, které lze používat. S moderní dobou souvisí "vyvlastnění rodičovské autority". Škola přebírá zodpovědnost za vzdělání i za výchovu. Rodiče ztrácí důvěru sami v sebe, ve své názory a postoje. Zároveň se u mladých rodičů objevuje nejistota, zda-li mají vůbec právo přivádět děti ke "svým" hodnotám. A pokud ano, jaký výchovný styl zvolit?

Přitom sociolog Rabušic uvádí, že je česká společnost velmi homogenní z hlediska upřednostňování výchovných hodnot. Muži i ženy, nábožensky založení či bez vyznání, zkušení rodiče nebo rodiče prvních dětí, vysokoškolsky vzdělaní nebo vyučení, všichni se překvapivě shodují na slušnosti, pracovitosti, samostatnosti, pocitu odpovědnosti, snášenlivosti jako na nejdůležitějších výchovných hodnotách. Jak chtějí rodiče dosáhnout svého cíle a přivést děti k preferovaným hodnotám? A mají na to vůbec právo?

Tři výchovné přístupy

V jednotlivých kulturách existuje shoda v základních požadavcích, které jsou na rodiče kladeny. Jsou povinni dítěti zajistit základní výživu, oblečení, ubytování, zdravotní péči a přístup ke vzdělání. Zároveň mohou rodiče po dítěti vyžadovat určitou poslušnost a k jejímu vynucování používat určité prostředky. Míra toho, nakolik mají rodiče právo vyžadovat po dětech převzetí svých hodnot a jaké vynucovací prostředky mohou použít, se však liší.

Můžeme rozlišit tři výchovné přístupy - autoritativní, liberální a demokratický. Možnosti rodičů přenášet svůj hodnotový systém a představu o dobrém životě jsou nejširší v tradičním pojetí a prakticky nulové v extrémně liberálním pojetí. Nevýhodám liberální koncepce, která rozvolňuje rodinu, vztahy, mezigenerační porozumění, působí jako nomická instituce, i tradiční koncepce, která socializuje k autoritářské osobnosti, vede k vytváření idiosynkrasií i k rasismu, snižuje schopnost dítěte autonomně se rozhodovat a volit, se vyhýbá třetí přístup - demokratický. Předpokládá povinnost dětí držet se hodnot rodičů, ale otevírá možnost diskuse o jiných hodnotách a klade důraz na získání dětí pro hodnoty rodičů.

Tradiční přístup

V tradiční společnosti fungovaly vztahy mezi lidmi na principu nadřízený-podřízený. Tento systém pronikal celou společností a nenechával nikoho na pochybách o tom, kdo je "pán". Autorita byla jasně daná a známá na všech úrovních společenského žebříčku. Ve vztazích existovala zřetelná hierarchie daná pohlavím, majetkem a také věkem. Od těch nejbohatších, nejmocnějších, nejvlivnějších až po ty úplně nejpodřízenější. A právě těmi byly jak ve veřejné sféře, tak v rodině děti. Bylo samozřejmé, že ví, kde je jejich místo a bylo nemyslitelné, aby pochybovaly o autoritě starších - rodičů, učitelů, vychovatelů i všech dalších dospělých. Výchova takovýmto stylem je plná nadřazenosti, příkazů, zákazů a trestů. Dobrého účelu je dosahováno jakýmikoli prostředky.

Liberální přístup

Doba se však změnila. A společnost před více než sto lety začala ztrácet svoji pevnou strukturu, společenský řád nyní stojí na jiných základech než v dobách minulých. Lidská společnost se sice po celou dobu své existence vyvíjí, je dynamická, proměnlivá, ale tato změna v její samé podstatě přinesla vztahové problémy, které řešíme ještě nyní. Tradiční způsob výchovy, založený na bezpodmínečném uznání autority nefunguje. I děti se dožadují svých práv. Tresty a odměny ztrácí svoji účinnost. Odměna? To je přece mé právo, myslí si pětiletý špunt a v pubertě požaduje s naprostou samozřejmostí jako odměnu třeba i auto. A trest? Děti zatvrzuje. Když můžete trestat vy mne, potrestám i já vás! Tresty tak musí stále zvyšovat svoji razanci až se nakonec síly obou stran vyrovnají a dítě uteče z domu nebo dokonce případnou facku vrátí.

Zdá se vám taková představa přehnaná, děsí vás nebo vidíte vývoj podobně a souhlasně přikyvujete? Hodně záleží na poddajnosti a povaze dětí, se kterými přicházíte do styku. Mnohé skutečně nemají výchovné problémy a zcela přirozeně přijímají autoritu svých rodičů a vychovatelů. Ale i v tradičně založených rodinách stále přibývá dětí, která se autoritě vzpírají, odmítají ji a o svá práva se velmi hlasitě hlásí.

A faktem zůstává, že většina dětí ( a možná i dospělých) sice odmítá autoritářství a donucování, ale demokratickou cestu k dosažení svých práv a vzájemnému soužití nezná. Líbí se jim jen jedna strana mince zvané demokracie. Ctění svých práv vyžadují, respekt k právům druhých jim jaksi uniká. Velmi by jim vyhovoval model, ve kterém by byla respektována opravdu všechna jejich práva, ale zodpovědnost by s chutí a naprostou samozřejmostí přenechaly na dospělých.

Možnosti řešení

Co mají rodiče dělat, jak vzpurnost svých dětí řešit? Být silnější a nebo se jako vychovatelé vzdát? Slabá i silná sociální kontrola může vést k odmítnutí rodičů a jejich hodnot dítětem a k jeho odklonu k prostředí a chování, které rodiče považují za delikventní.

Pedagog Pelikán uvádí jako nejvýznamnější faktor, který ovlivňuje akceptaci rodiny a jejích hodnot, vnitřní atmosféru v rodině, která vysoce koreluje se souladem mezi rodiči a také se vztahem rodiče a dítěte.

Demokratická výchova

Pokud nebudou děti vedeny k opravdu demokratickému myšlení a chování v rodinách, školách a dalších výchovných a vzdělávacích zařízeních, vztah mezi dospělými a dětmi bude pokračovat tradičním bojem o moc nebo se zvrhne v naprostou anarchii bez omezení a hranic. Ta je nepřípustná nejen z pohledu zdravého fungování společnosti, která musí stanovovat určitá omezení pro své členy, ale také poškozuje samotné děti, způsobuje v nich zmatek, nejistotu a vyvolává agresivitu.

Na dospělých leží velký úkol změnit svůj postoj a přistupovat již k malým dětem jako k sobě rovným lidským bytostem, které mají svoji vysokou cenu a důstojnost a zároveň je naučit rozhodovat se v určitých mezích a hlavně nechat je nést za toto rozhodnutí následky.

Pak může nastoupit nový způsob výchovy, založený místo na systému odměn a trestů a na principu dominance a síly na alternativním využití přirozených a logických důsledků, spolupráci a partnerství.

Článek vyšel v časopisu Kamínky pro rodinu, www.crsp.cz