Cizinko

Nezlob se, že se připojuji, besedu jsem moc nesledovala, ale můžu něco z vlastní zkušenosti? Vidím, že máš z porodu velké trauma, to já taky, hlavně z toho třetího. Přitom byl vlastně naprosto nekomplikovaný, dítě v absolutním pořádku. Ale ten přístup. Už tři roky mám z toho noční můry!
Víš, jsem už dospělá vdaná ženská s dětmi, poměrně prestižním zaměstnáním, a před zdravotníky se vždy cítím jako absoulutní nula a totální pitomec. Nechala jsem si líbít prostě všecko (manžel tam bohužel nebyl, vyhodili ho), cítím se doteď strašně ponížená, dokonce se mi jakási učenka smála přímo do tváře, když jsem křičela. Lékařka se mnou jednala, jak s malým děckem, a já jsem se v té situaci vůbec nedokázala bránit. Děcko by se narodilo v pohodě, i kdyby tam vůbec nebyli, šlo to samo a prudce, jenom mě otravovali.
Ale o to nejde.Štve mě ta vlastní neschopnost bránit se.
Stejně tak, když jsem byla s malým v nemocnici. Úplně zbytečně, nakonec se z toho vyklubala jen viróza. Nebyla jsem schopná odmítnout hospitalizaci, podepsat revers, ubránit syna před násilným podáváním léků, o kterých jsem věděla, že je stejně vyzvrací. Stejně tak nesmyslné noční buzení kvůli měření teploty, kterou evidentně neměl. Fuj, je mi z toho špatně. Doufám, že on na to trauma už zapomněl.