Dvojí optika

Teta mého manžela celý život učila na prvním stupni. Je to dnes už jedenáctinásobná babička a ve svých více než sedmdesáti letech velmi noblesní dáma, která dokáže přiznat, že udělala chybu.

Protože je věřící, mohla učit za svých mladých let pouze v pohraničních částech republiky, kde byla velká chudoba a škola patřila mezi okrajové zájmy jak dětí, tak rodičů.

Dodnes u čaje teta vzpomíná, jak dětem četla ve škole Broučky, jak se snažila v nich vzbudit lásku k jazyku, zájem o poznání.. A jak nedokázala porozumět rodičům, kteří se - dle jejího tehdejšího názoru - svým dětem nevěnovali.

Sama měla čtyři děti. První tři - samozřejmě premianti. Až když se narodil poslední syn a začal chodit do školy, přišly problémy. Tehdy se o dyslexii, dysgrafii, dysmúzii a dyspraxii nemluvilo. Děti se prostě považovaly za hloupé.

Naráz bylo třeba se podívat na dítě jinýma očima. Oceňovat i takové pokroky, které se u třech starších považovaly za samozřejmé.

Já sama učím. A jen díky tomuto příběhu jsem stihla přijít na to, že občas je potřeba zkusit použít na problémové děti jinou optiku, dřív než se mi narodí děti.