Ale paní učitelko, my se fakt snažíme!

Ve větvích se stříbří krajky z orosených pavučin a pavoučice prská vzteky, protože pavoučata zase naťapala v předsíni a promáčela palčáky. Patery. Chudák máma.

Moji kolegové a kolegyně mi občas poťouchle říkají. O tolik dětí se starat a ještě s postiženou manželkou. Poslouchá se to hezky, ale pravda je jinde. U nás doma je to tak, že vstávám o něco dřív než žena, proklopýtám temnou ložnicí a předsíní k pokoji dcer a vzbudím Terezku.

Terezka začne nadšeně šramotit, že už je ráno a to je bezva, protože to začíná nový den a to bude zase dobrodružství. Tím probudí starší sestru Bětku, která poněkud nakvašeně vstane, protože je ráno a to zase bude den. Dělám, že si toho nevšímám a jdu vzbudit Vaška a Vojtu.

Vítek se budí sám a spolehlivě. Postavím vodu na čaj a jdu zjistit, jestli koupelna je tam, co večer stávala a letmým pohledem do zrcadla kontroluji, zda děti mají toho správného otce. No, včera večer to bylo o chlup lepší, ale jistá podoba by tady ještě byla. Je to on.

Terezka čůrá, Vítek čeká. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Voda v konvici vaří, dělám čaj - sobě zelené jablko, dětem ranní Pickwick, ženě kávu. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek čůrá, Bětka čeká. Sprchuju se a noční vůně odchází s teplou vodou a pro zbytek dne bude vonět addidas. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Bětka čůrá, Vašek čeká.

Nesu kávu do ložnice a snažím se nezašlápnout kotě, co se nešikovně motá pod nohama. Oznámím, že je ráno, ale netvrdím, že to znamená bystře vstát. Vyženu holomka Vojtu z postele. Vašek čůrá, Vojta čeká. Oškrábnu ještě rychle žliletkou tvář okolo kníra a vyženu Vítka přiložit do pece. Vojta čůrá, Vašek si dělá kakao, zbytek tlupy už snídá.

Žena šustí kuchyní jako Bílá paní v noční košili a dělá svačiny. Takový běžný koloběh malých a větších lidí v naší domácnosti. Sedáme s Terezkou do auta a jedeme do školy do sousední vesnice na základku. Hádáme, jestli na hroudě na poli sedí káně nebo poštolka a po mezi přeběhl zajíc nebo paní zajícová. Pak zpátky domů a pomocí hlasitých výzev, které se často změní v nepublikovatelné výrazy nakonec docílím toho, že se zbývající čtyři potomci dostaví otráveně do auta, my vyrazíme na pravidelný okruh.

Žena nám zamává a jde si ještě lehnout. Jde do práce později. Že je postižená, tvrdí o ní její kolegyně. Učitelství je prý holt spíš diagnóza. Prokličkuju městem vstříc studijním ústavů našich dětí. Vítek a Bětka - zastávka gymnázium. Vojta a Vašek - zastávka učiliště. A já pak s tajným přáním minimálních dopravních kolapsů vyrážím vstříc svým každodenním pracovním úspěchům a pozorováním romantických zákoutí světa na pozadí prozaické představy odpoledních nákupů a třídních schůzek.

„Děti se učí velmi dobře, děvčátka jsou tichá, kluci nezlobí a chovají se slušně“. Jak rajská slova učitelů na třídní schůzce, která by rodiče tak rádi slyšeli. Leč život není o snech. Realita je o poznání šedivější. „Terezka občas zapomíná na úkoly. Víte o tom, pane Nágl?“ „Alžběta se někdy zapovídá se spolužáky během hodiny víc, než je únosné. Měli byste jí domluvit“. „Musím vám říct, pane Nágl, že Vítek na sebe příliš upozorňuje nevhodným chováním a dělá ze sebe třídního klauna. Dělejte s ním něco“. „Nevím, jestli to víte, ale Vojtu občas vidíme s kamarády s cigaretou“. „Ani vám raději nebudu říkat, pane Nágl, co jsem od Vaška slyšela. A to prý je vaše manželka profesorka“.

Chce se mi zoufale křičet: „Ale paní učitelko, my se fakt snažíme!“