Nechat klauna klaunem

Z šedivé všednosti mých školních let mi dodnes na tváři vykouzlí úsměv vzpomínka na některý z výstupů toho našeho třídního baviče. Byl třídní klaun? Asi ano. Proč to dělal? Asi to byla taková jeho přirozenost. Schopnost vidět svět optimističtěji, odlišně, dělat si legraci z jiných (v únosných mezích, samozřejmě, ale ti správní klauni většinou tuto hranici mají dost dobře nastavenou a neublíží druhým) i ze sebe. Takových vlastností si já u lidí velmi cením. Co byste s tím chtěla dělat? Buďte na svého syna hrdá. Když dnes toho našeho klauna potkám, opět mne ohromí a rozesměje jeho pohotovost a fantazie v běžných denních situacích. Já myslím, že být klaun je dar. Na naší škole to i profesoři oceňovali, protože i oni byli schopni pozitiva tohoto klaunovství vnímat. Nebrali dobrý vtip jako narušení své autority, ale jako užitečné osvěžení atmosféry ve třídě. Proč se snažit "udělat něco s tím jeho šaškováním"? Vždyť pokud jinak studuje tak nějak normálně a nemá žádné vážné problémy, pokud má nějakou svoji rozumnou míru, tak není problém. Naši klauni odmaturovali jako kdokoli jiný z ročníku a ještě k tomu prošli školními lety s nebývalou grácií :o)