Nezbláznit se a přežít

Docela chápu Vaše potíže. Máme doma tři kluky - dvojčata 4,5 a mladšího 1,5 roku. Pocit, že jsem totálně neschopná/ hnusná/ vystresovaná/ nenáviděná/ zlá/ hloupá (příslušný termín dosaď podle momentální situace), mne pronásleduje denně. Všichni naši synové jsou podle mého názoru velice vnímaví, chytří, šikovní a v zásadě dobráci od přírody. Jenže... poněkud živější než je obvyklé. Zlobí, řvou, hází se vším, co jim přijde pod ruku, a (jak píšete vy) pomalu leč důsledně demolují byt. Časem jsem dospěla k několika opatřením, abych si ušetřila zbytečný stres:

1. Školka je základ. Pokud jsou dobré paní učitelky, klukům se pomalu nechce domů. Totéž bych řekla o jakékoliv volnočasové aktivitě. Plus pro mne...

2. Bordel v bytě. Možná to neznamená zaručeně "šťastné dítě", ale zkoušela jsem jednou jít v patách mému nejmladšímu synkovi a snažila jsem se uklízet po něm všechno, co právě vytahal/rozsypal/přemístil/vylil atd. Výsledek? Byl prostě nedostižně rychlejší než já. Takže jsem to vzdala, protože v kombinaci s ještě rafinovanějšími dvojčaty je to úplná utopie. Uklízím důsledně jen v kuchyni (nebo se o to aspoň snažím), ostatní místa v bytě nárazově a radikálně. Návštěvám otevřeně přiznávám, že lepší už to nebude...

3. Děti oblékám proto, aby jim nebyla zima, nikoliv proto, aby se mi vrátily čisté domů. Když jdou kluci ven, bylo by bláhové od nich očekávat, že se vyhnou loužím a jiným vodním zdrojům, písku, bahnu, prachu, trávě a kdovíčemu ještě. Když už je zkrátka oblečení moc špinavé, tak se vypere. Recykluji a nevyvádím, luxusní (a světlé) oblečení holt nepoužívám.

4. Šetřím si nervy vyhýbáním se dětským hřištím, kde je vysoká koncentrace úzkostlivých hlídajících babiček a maminek. V lese, na zahradě nebo na louce si kluci zaručeně najdou stejně dobrou zábavu.

5. Nechám i toho nejmladšího, aby jedl sám. Svinčík všude okolo něj je sice neuvěřitelný, ale je mnohem jednodušší uklidit po jídle než s ním zápasit při krmení a být neustále ve střehu kdy po mně hodí rozžvýkaným kouskem čehosi nebo kdy vylije celý obsah misky či talíře na můj klín, o dalších finesách ani nemluvě... Kromě toho je dítě spokojené téměř s čímkoliv na talíři, jen když si to může zpracovat samo.

6. Minimalizuji práce v domácnosti. Například tím, že jsem úplně přestala žehlit. Když se vyprané prádlo pěkně pověsí, stačí je pak poskládat a narovnané v policích se vyžehlí samo. (Neuvěřitelná úspora času v domácnosti s pěti lidmi, pokud je to ochoten akceptovat i manžel.)

7. Nejdůležitější: Snažím se o alespoň minimální duševní hygienu v podobě toho, co mě baví - přečtu si knížku místo vytírání podlahy, pobývám hodně venku na procházkách, udržuji kontakty s kamarádkami (i kamarády!) - hlavně s těmi bez dětí, sleduji zprávy a snažím se udat děti babičkám a dědečkům aspoň na jedno odpoledne v týdnu, pokud je to možné tak i na víkend. A když už prostě opravdu nemůžu, (například: dvojčata právě pomazala černým krémem na boty nové povlečení v posteli a rvou se o čerta z Kindervajíčka, přičemž ječej jako by je na nože bral, nejmladší přijde od hlavy k patě namazaný tyrkysovou fixkou a nadšeně bodá vidličkou do dřevěného stolu), odcházím do koupelny, tam se zamknu, lehnu si klidně na koberec (který tam mám právě pro takové chvíle připravený), nejdřív se vybrečím a pak ještě dostatečně dlouho relaxuji (ono se to mezitím bez mě nezblázní), než se opět o něco vyrovnanější vrátím do víru událostí. Taky si moc užívám konverzace s našimi dětmi, je s nimi legrace a některé perly stojí za všechen ten zběsilý kolotoč okolo nich (Maminko, já tě tak moc miluju že jsem ti namaloval tákhle velikýho bagra.)

Přeji všem rodičům na mateřské aby neztráceli nadhled a těžili z toho dobrého, co nám můžou dát jedině a právě ty naše zlobivé děti.

Přeju