přiznám se

Já jsem taky jedna z těch, co mají skvělého manžela a depky z toho, jak je skvělý:) U nás to bylo tak, že maminka se starala o děti, domácnost a chodila do práce a tatínek sem tam občas uvařil, ale už ho ani nenapadlo, že by po sobě taky mohl umýt nádobí. Takže když se teď třeba manžel rozhodne, že už je špinavá koupelna a je třeba s tím něco dělat, beru to téměř jako osobní výtku, že já, která jsem celý den doma (pro rýpaly - opravdu s tím dítětem chodím i vn, byl to jen často používaný obrat) se nejsem schopná postarat o vlastní domácnost. Nevím, co s tím mám dělat, rozumově mi je jasné, že to je i jeho domácnost, ale stejně mám vždycky výčitky, že už jsem to dávno měla udělat já. Povedlo se někomu z vás tenhle přístup v sobě překonat?