Poznavam se...

Teda, nejsem Anezka, ale Lucka a jsem v dosti podobne situaci. Pracuju v Anglii a domu se take ozyvam velmi zridka... Tatu a mamu miluju nadevse, ale komunikace pres telefon nam trochu vazne. A je to proto, ze domu volam jen tehdy, jsem-li v dobre nalade. (min ale 1x mesicne) Nikdy bych nezavolala domu ve chvili, kdy jsem unavena, smutna nebo treba nachlazena nebo nemocna. Nasi by to poznali po hlase a delali by si starost. Nechci, aby se o me bali a mysleli, ze mi tu neco schazi. Takze kdyz uz volam domu, tak pekne zvesela!!! A neozyvani se omlouvam tim, ze mam porad co delat a nemam cas sedet doma :-)))
Tata si tim padem mysli, jaka jsem nezavisla, zcestovala, samostatna a sikovna holka.
Kdybych mu rekla, jak mi tu obcas je, tak by se sebral a utikal by pro me klidne i po svych.
Nechci, aby se o me nasi bali. Je to pro ne takhle lepsi...
A Anezka to treba jen citi stejne jako ja :-)