Anežku má člověk v životě většinou jen jednu

Okolo půlnoci jsem se snažil mít ohled k hlubokému a zaslouženému spánku lidstva, ale ze všech sil se mi chtělo křičet do prostoru: "Já tě přetrhnu jak hada". Anežka, moje šestorozená dcera, pracuje v Anglii. Jednou či dvakrát za půl roku od ní dostaneme mejlem povzbudivou zprávu "dýchám, žiju, nemám peníze". Na sms téměř nikdy ani neodpoví. Mám ji rád, to buclaté dítě s parametry vnadné mladé ženy a odpouštím jí pravidelně se skřípěním zubů milujícího otce.

Někdy zkraje tohoto měsíce přišlo zase několik vřelých slůvek typu "Nic se neděje, mám vás všechny ráda, přijedu koncem měsíce. Anežka". Moje vetché srdce se zachvělo radostnou nadějí a připravovali jsme se na tu událost. Přelomila se půlka měsíce, pak druhá třetina, třetí čtvrtina i čtvrtá pětina, konec měsíce si bere pantofle a klepe na dveře a nic. Začal jsem žhavit horké linky, ale Anežka tajemně mlčela. V našich představách byla buď s kolejnicí na noze už na dně Lochneského jezera nebo naopak v klidu svého pokojíku v Londýně a pranic se nevzrušovala malichernými obavami stárnoucích rodičů.

Až včera před půlnocí, když jsem ještě dodělával guláš, pípla esemeska, displej lišácky mrknul a nastínil situaci několika stručnými větami: "Jsem na Slovensku. Přijedu zítra ráno. Časně. Zastavím se za Tebou. Anežka". Moje první láskyplná reakce byla vpravdě lidská a já řval v duchu strašným hlasem: "Já tě přetrhnu jak hada". Další den jsem měl totiž v zaměstnání tak nabito, že chtít přizpůsobit svůj program této radostné události návratu ztracené dcery znamenalo totéž, jako operativně rozpustit summit NATO, protože vysvitlo sluníčko a půjdeme se radši koupat.

Ale dcera je tu, stojí přede mnou a kulí ty svoje pomněnky a já mám jedinou možnost. Rozpouštím svůj dnešní summit NATO, a protože na můj dotaz, jak dlouho se zdrží, odpovídá Anežka andělsky nevinně, že až do zítřka, kdy zase odjíždí zpět, mačkám v diáři dnešní program a házím ho do koše. I když jsem si vědom nedozírných následků, které tímto lidstvu vznikají, oznamuju světu: "Do zítřka tu pro nikoho nejsem". Anežku má totiž člověk v životě většinou jen jednu.