Je to tak - když jde o zdravé dítě

Přečetla jsem si to jen tak, protože mé děti problém nechutenství nikdy netrápil, často jsem spíš přemýšlela jak je uživit, ale podle zkušeností z širší rodiny si myslím, že je to pravdivé. Mé děti už jsou velké, ale vzpomínám si na ohromný rozdíl, jak se ohledně jídla chovaly doma a u babičky, kam jezdily i děti švagrové. Právě ta stále lamentovala, že nic nejedí a jsou hubené (byly stejné jako ty moje) a okolo jídla se dělalo spousta opiček včetně hraček a leporel na stole, což mi bylo hrozně proti mysli, doma jsme to totiž nedělali. Stále se dětí vyptávali (a v hlase byla slyšet doslova úzkost) jestli budou tohle jíst, a děti si vymýšlely jak to šlo, samozřejmě i moje děti, i když doma bylo jídlo bez problémů. I po snězení normální porce jsem stále slyšela lamentace jak nic nesnědli...

Zažila jsem jen jedno období, kdy dcerka odmítala jíst, trvalo to asi dva tři týdny, a to jsem už opravdu byla z toho nervózní. Měla asi rok a třčtvrtě, a i když byla jedlík, v té době snědla třeba dva čtverečky chleba s máslem a už nechtěla. Na začátku jsem reagovala normálně, prostě jsem to odnesla, nikdy jsem je nenutila k dojídání, ona u dalšího jídla zas jen zobla, ale já jsem si říkala, že asi nemá chuť. Když to tak trvalo už řadu dní, a navíc se mi zdála čím dál bledější, šla jsem s ní k lékaři na krev. A než byly výsledky, objevila se ohromná angína, takže si to vysvětluju tak, že tělíčko patrně již nějakou dobu bojovalo s infekcí, a proto to nechutenství. Chápu tímto ale pocity rodičů, co s tím bojují.

Přeju rodičům spokojené "papavé" děti.