Zásady?

Ač jsem poctivě chodila do předporodních kurzů, tak nic mě nemohlo připravit na to skutečné, co bude potom.... Když se malá narodila a já ji konečně po 2 dnech měla u sebe na pokoji (po cř jsem ji viděla jen cca 20 minut denně), říkala jsem si, že je tak klidné děťátko. Napapá se, přebalí a spinká spokojeně nejlépe se mnou v posteli. Když jsme po týdnu přijeli domů z porodnice, vše bylo takové, až do 3 týdnů našeho broučka. Malá si vzpomněla, že vlastně proč spát v noci, když přes den se spí tak dobře a celou noc ječela a ječela a ječela. Jediné, jak aspoň na chvíli přestala křičet bylo, když jsem s ní poskakovala na balonu. Po čase jsem si brala na sebe už automaticky kojící polštář, aby podepřel ruce a já neměla takové křeče a už skákala. Při větším křiku trochu víc, při podřimování jen tak zlehka houpání. Největší problém pro mě byl, když jsem usínala ve stoje, v sedě a nejvíc jsem se bála, abych neusnula na tom balonu, což se mi párkrát stalo; naštěstí, jak jsem se trochu pohnula, hýbla jsem se a probrala se. Nemusím asi povídat, jak je člověku po tolika probděných nocích. Po 3 měsících se to začalo poněkud upravovat. Od čtvrtého měsíce mi malá začínala na balonu usínat už třeba ve 3 ráno a já mohla hurá! do postele také. Pak se čas postupně upravoval a malá usínala už kolem půlnoci a od šestého měsíce jsem zavedla systém - spinkat v 8 a po radě mé kamarádky (to vyčetla z jedné německé knihy) jsem cca po týdnu toto mohla nastolit. Teď si užívám klidné večery a dokonce i spaní přes den už dělám tak, že malá musí usínat sama v postýlce. Chvilku jsem s ní a pak spinkat.
Taky jsem při nocích zoufalství zkoušela všechny možné dudlíky, ale všechny jí vypadávaly z pusinky a jekot byl i tak. Stejně tak občas malé pouštím teleblbís, tedy teletabies a jsem ráda, že se malá zabaví....
Zásady jsou hezká věc, ale realita často jiná.