:-) znám

:-))) u nás to začínalo podobně. moc zásad jsem teda neměla, protože jsem o dětech toho moc nevěděla. těhotenství a porod jsem nastudovaný měla, ale co přijde potom jsem moc netušila. a byl to ze začátku podobný děs. šestinedělí jsme si protrpěli všichni. řev, kojení, řev, odstříkávání mlíka, řev, chování, řev, řev, řev. zabíralo chování, nošení v šátku, dudlík, vibrační lehátko, hrazdička, kolotoč nad postýlkou jsme během prvního měsíce z natahovacího vyměnili za elektronický s dálkovým ovládáním :-). nedělala jsem doslova nic jiného než kojila a chovala a kojila a chovala. všichni říkali, že si ho moc rozmazlím a budu to mít. ale podle mě maximálně za týden uděláte opravdu cokoliv, zásada nezásada, jen aby ten malý zločinec přestal brečet :-)
toho našeho mizeru nebral ani kočárek. jestli jsme ho za ty první čtyři měsíce použili 20x tak to přeháním, ale jakmile jsme ho vyměnili za sporťák, ve kterém je v polosedu a vidí ven, tak je to v pohodě :-). kočárek byl vůbec kapitola sama pro sebe. když jsem dala tvrdě spícího mimiňáka do kočárku a vyrazila ven, tak jsem nejdéle za pět minut skončila s ječícím dítětem v šátku (tam se tedy hned uklidnil :-)), před sebou tlačící prázdný kočárek. a do toho ještě pes velikosti menšího telete, kterého jsem musela 3x denně venčit, protože nemáme zahradu :-)
na co si ale nemůžu stěžovat je večerní spaní. od třetího měsíce usíná sám v postýlce. ze začátku za asistence kolotoče, ale teď už bez něj. přes den sice ještě občas uspávám na ruce, ale není to zas tak často. a vím, že to jednou, možná velmi brzy skončí a tak si to i užívám :-). uklízení počká na večer :-)
a jinak se to u nás začalo po třech měsících krásně zlepšovat. v šátku ho nosím už jen proto, že chci já, že mě to baví a mám ráda jeho blízkost. ze stejného důvodu si ho i často chovám. dudlík tedy má, ale ani kolotoč, ani lehátko už nejsou v kurzu :-). vydrží si hrát i půl hodinky sám. hrazdička s melodiemi ho baví pořád. ale pravda je, že od toho druhýho - třetího měsíce to je usměvavý miminko, který skoro vůbec nebrečí. těžký jsme měli jen ten začátek, ten rozjezd :-)
myslím si, že se to musí jednak vydržet a druhak zkoušet. dle mě cokoliv, co na ty malý řvoucí uzlíčky zabírá a oni ztichnou je fajn a v pořádku - nervy máme jen jedny, ne? a taky co s vynervovanou a nevyspalou matkou :-)
hodně sil a pevné nervy všem podobně postiženým rodičům :-)