Jako bych se viděla...

Ó jé, jak moc mi článek připomněl mé maminkovské začátky :-))) Miminko, které bude usměvavé už od samého narození, zapláče jen hlady a dudlík potřebovat nebude, se nekonalo. Synek spal v noci (rozložený na mém hrudníku, ale SPAL), zato přes den výhradně namotaný v šátku či chovaný. Při pokusu o položení do postýlky se okamžitě vzbudil s jekotem, který se dal uklidnit jen kojením (přisátý vydržel klidně tři čtvrtě hodiny, pak zaklímal, já ho zkusila odložit, on se do 3 minut vzbudil, takže zase kojení....a tak celý den). A pak samozřejmě večerní neutišitelný a nepřetržitý pláč v délce čtyř, pěti, šesti hodin, jak se poštěstilo vyhnat prdíky (které samozřejmě vznikaly tím předchozím dlouhým dumláním prsa). Dobře si pamatuju, jak jsem večer utíkala aspoň na pár minut ven se psem, abych ten řev nemusela aspoň chvilinku poslouchat. Muž zatím trpěl jako zvíře s naším malým v náručí. Dobře si pamatuju, jak jsme jedli na střídačku, aby jeden mohl chovat a druhý jíst. A když nebylo komu ho nechat pochovat, padaly mu špagety na holou hlavičku...Dobře si pamatuju, jak jsem celé hodiny hopsala na balonu s pohledem upřeným do akvária (zabralo asi na týden, malý neplakal, upřeně pozoroval rybky). No, dudlík jsme dali těsně po šestinedělí a bylo to o něco lepší. A pak ještě lepší a ještě lepší...
A dnes je z toho tygra, který byl schopný zaměstnat klidně tři jinak schopné osoby, čtyřletý mladý muž, který se sám obleče, umyje, nají i s následným úklidem stolu, zaváže tkaničky, podrží dveře a bez vyzvání zdraví v obchodě i v domě. Nepere se, rád doma se vším pomáhá, chová se vstřícně a je mimořádně vtipný. Ve školce je za miláčka hočiček i paní učitelek. Až se trošku bojím, zda nám doma neroste malý Mirek Dušín.
Takže, přeju všem maminkám pevné nervy, dost sil a vydržet. A nebojte, ono to bude lepší.