Re: A tak se ptám

Ahoj Jarmilo,

pokud si chceš popovídat, napiš mi na adresu v záhlaví, vůbec mi to neva.
Ke Tvému dotazu: vždycky záleží na úhlu pohledu. Často se nás lidé ptají, jak to zvládáme - tolik dětí, domácnost, oba máme zajímavé zaměstnání, koníčky, spolupracujeme na letních a víkendových pobytech pro pěstounské rodiny. Pravda je taková, že děláme to, co nás těší, baví, naplňuje, v čem se cítíme spokojení. I to patří k výchově, jsem o tom přesvědčená. Nejsem typ ženy, které největší radost udělá vyluxovaný koberec a vitrína plná růžového porcelánu. Máme s manželem velmi rádi svoji práci, a děti to vědí. Před časem, když jsem měla kolem naší nejmladší holčičky opravdu hodně práce, jsme se domluvili, že večeři bude chystat vždy někdo jiný. Děti si mohly naplánovat, co udělají, dostaly peníze na nákup potravin, a volnou ruku. Máme z toho období spoustu fotek, jaké vznikaly krásné kreace. Míša, tehdy asi pětiletá, chtěla taky přispět, a vehementně se hlásila o pořadník na večeře - dostala ho, a k večeři nám nachystala každému lízátko!
Pro pořádek ale musím dodat, že při přijetí staršího dítěte je podíl deprivace opravdu veliký a je potřeba alespoň na nějakou dobu zůstat s ním doma na plný úvazek. V časovém horizontu desítek let pracovního života je to zanedbatelné, a pro vývoj dítěte a rodinných vazeb má toto období nenahraditelný význam.

Ahoj Maceška