Re: poradny jsou nanic
Můj synek zlobil, já jsem byla ráda, vždycky jsem si přála uličníka, vždycky jsem se bála, že bude citlivka.
(obojí trochu nadsazené, nechytat za slovo)
V osmičce měli povinné plavání. Můj syn, který se spontánně naučil plavat ve třech letech a v šesti přeplaval 20x padesátku jen tak, se začal bazénu tvrdošíjně vyhýbat. Nevěděla jsem, co je, hrozila mu snížená známka z chování a čtyřka z tělesné výchovy, stále totiž zapomínal plavky nebo měl rýmu.
Inu, vyrazili jsme teda do poradny. Ten den si pamatuji jako dneska, jak by řekl spisovatel, nebe se zatáhlo. Dr. psychologie mi naznačila, že nechuť plavat by mohla mít hluboké příčiny, například to, že syna někdo v bazénu zneužil.
Zhroutil se mi svět a jak jsem byla zhroucená, přišel synek za mnou, řekl, že už se nechce dívat jak se trápím a že mi řekne pravdu. Ani jsem nedýchala.
Synátor mi vyjevil, že on, ještě Mirďa, Roman a Lukyn soutěží, kdo z nich se bude dýl vyhýbat plavání. Že byl na špičce, nicméně, že jsem to tou návštěvou u psychologa zkazila, protože v pravidlech bylo, že na to nesmí být papír od doktora. Chlapci spolu kamaráděj dodnes(je jim 23) a stále se přou o opodstatněnosti diskvalifikace mého syna z pěkné soutěže osmáčků "neplaveme bez razítka"
Tolik moje příhoda z pedagogicko-psycholocické poradny v Plzni.
Odpovědět