Další papír do šuplíku?

Tuhle situaci většina učitelek mateřských škol dobře zná; možná už zažily i to, že sdělení nebylo moc srozumitelné a nalezení konkrétního doporučení pro praxi předcházelo dlouhé "luštění" a přemýšlení o tom, co tím "chtěl básník říci". Naštěstí dnes už jen málokterý psycholog sklouzne do své oborové hantýrky a většina zpráv z vyšetření je čitelná i pro "normálního smrtelníka". I tak je ale dobré vědět, co můžeme z "papíru od psychologa" vyčíst.

A co tedy ve zprávě najdeme? Psycholožka Lenka Krejčová vysvětluje: "Z kvalitní zprávy od psychologa by škola měla být schopna vyčíst, jaké postupy byly při vyšetření dítěte využity a jaké závěry z nich vyplývají. Učitel by z ní měl poznat, co se dítěti nedaří, případně nezvládá, ale především to, jak s dítětem pracovat a na čem stavět. Ta psychologická hantýrka, se kterou se v zprávě setkáme, má svůj význam - dítě někdy navštíví několik odborníků a je důležité použít přesnou terminologii. Nicméně si myslím, že by se to s cizími slovy nemuselo přehánět. Pokud učitelka něčemu neporozumí, nemusí se bát zvednout telefon a do poradny zavolat, aby jí některou pasáž vysvětlili, opravdu to není ostuda."

Psychologické vyšetření ale neodhalí jen slabiny dítěte. "Psycholog může objevit i jeho silné stránky, ačkoli třeba pouze z hlediska individuálního vývoje, a na těch je při práci nutné stavět. Dítě je sice třeba ‚pozadu' a vrstevníkům nestačí, ale některá z jeho schopností se vymyká jeho standardu a i ono je prostě ‚v něčem dobré'. Pokud budeme stále jen poukazovat na jeho nedostatky, příliš daleko se nedostaneme."

Odborník nám tedy může pomoci objevit něco, čeho jsme si v každodenní práci se skupinou dětí nevšimli. Sice víme, že je Hanička pomalejší a kamarádům prostě nestačí, ale vůbec jsme si neuvědomili, jak dokáže poznat, když někdo potřebuje pomoci, a jak vnímá potřeby ostatních. Psycholog se na dítě dívá jinýma očima než my, vidí je poprvé a není svázán předchozími zkušenostmi. Navíc dítě zkoumá jako jedince a neporovnává ho s ostatními.

V některých případech poradenská zařízení odkazují i na konkrétní postupy, pracovní listy, reedukační materiály apod., které lze při práci s dítětem využít.

Proč navštívit psychologa

Na psychologické vyšetření se nechodí "jen tak", ale má své důvody. U předškoláků se nejčastěji jedná o ověření školní zralosti, a do ordinace psychologa přicházejí i děti, které jsou agresivní nebo mají jiné poruchy chování, děti bázlivé a úzkostné, případně děti, které zaostávají ve vývoji. I předškoláci už mohou (spolu s rodiči) docházet na rodinnou terapii. Důvodem bývají také úmrtí v rodině, rozvod rodičů nebo prožité trauma.

Většina rodičů si sama uvědomí, že by bylo dobré vyhledat pomoc a radu psychologa, k návštěvě odborníka je však může "pošťouchnout" i učitelka. Díky pravidelné pedagogické diagnostice můžeme zaznamenat, že se dítě výrazně opožďuje za vrstevníky, nebo je naopak vývojově předbíhá. Sledujeme, jak si poradí s tužkou a papírem, jak zvládá grafomotorická cvičení, jak se vyjadřuje. I když cílem pedagogické diagnostiky v žádném případě není vzájemné porovnávání dětí, učitelka si jistě všimne, pokud se některé z dětí vyvíjí jinak. Navíc by měla mít znalosti z vývojové psychologie a znát důležité vývojové milníky, kterými děti procházejí.

Pokud se rozhodneme, že rodičům doporučíme návštěvu psychologa, připravme si vysvětlení. Můžeme rodičům ukázat práce dítěte, popsat, jak se ve školce chová, v žádném případě bychom však dítě neměli porovnávat s vrstevníky. Rodiče by neměli odcházet s hanbou, jaké to mají hrozné dítě, ale odnášet si pocit, že nám (stejně jako jim) na dítěti záleží a přejeme si, aby se mu dařilo co nejlépe. Rozhovor se určitě nesmí odehrávat v nabité šatně před očima ostatních rodičů i samotného dítěte.

Když zdání klame

Učitelka může rodiče upozornit i na problémy s chováním; než se k tomu odhodlá, měla by se zamyslet nad tím, zda se dítě nechová agresivně proto, že mu "nesedí" program ve školce, že nemá kamarády nebo že si ho ona sama moc nevšímá. Počastovat každého "malého výtržníka" nálepkou poruchy chování není vždycky na místě. Navíc se někdy můžeme dobrat kuriozního vysvětlení problémů s chováním, tak jako v případě šestiletého Tomáška.

Jeho učitelka Jana Mokrá (jméno bylo na její přání změněno) vypráví: "Vždycky, když jsme se chystali na procházku, měli jsme jít cvičit, chystat se na svačinu, prostě kdykoli nás čekala nějaká změna, Tom jednoduše ‚vybuchl'. Křičel, vztekal se, mlátil kolem sebe věcmi a až po chvíli se uklidnil. Zajímavé bylo, že žádná z těch nových situací mu nevadila, tohle byla jeho reakce na změnu. Přemýšlela jsem, proč tak vyvádí, a připadalo mi, že nemá proč. Vždycky měl dost času na to, aby se připravil na novou věc, nebo jsem si to alespoň myslela."

Jednou ale Tom doopravdy explodoval. "Chystali jsme se na zahradu; měli jsme za sebou docela náročný program, protože za námi do školky přišli městští strážníci a besedovali s dětmi o silničním provozu. Všechny děti, i Toma, to moc bavilo. Řekla jsem dětem, že si na zahradě budeme hrát na auta, a šla jsem s nimi do šatny. Tomáš začal hulákat a pak mě praštil. Přemýšlela jsem o tom, proč se to stalo, a došlo mi, že Tom asi potřebuje víc času na to, aby se přizpůsobil nové situaci. Jeho mamince jsem řekla, co udělal, ale zároveň jsem přemýšlela, jestli problém není spíš ve mně a v mém spěchu. Další dny jsem opravdu myslela na to, abych dětem řekla včas, že nás čeká něco nového, a upozorňovala jsem je na to několikrát. Nezabralo to hned, Tom se vztekal pořád, ale už ne tak silně. Po čase ho to ‚přešlo', jen když máme nabitý den a mimořádný program, tak se rozčiluje," končí Jana Mokrá svoje povídání.

Tomášek byl sice trochu vznětlivější než ostatní, měl ale také štěstí na paní učitelku, která o jeho chování přemýšlela a hledala jinou příčinu než poruchu osobnosti. Díky její rozvaze na sobě nenese nálepku výtržníka, který napadl učitelku. Jeho chování bylo projevem nezralosti a malé adaptability; to, jak se přizpůsobíme změnám, se naštěstí dá trénovat a časem se to (skoro všichni) naučíme.

Pokud však máme ve třídě dítě, které opravdu bez zjevných důvodů napadá ostatní děti, ničí vybavení a nedá se s ním vyjít "ani po dobrém, ani po zlém", musíme rodiče upozornit a apelovat na to, aby s dítětem vyhledali odborníka. Porucha chování se dá kompenzovat a mírnit, musí se ovšem zasáhnout včas.

Cenný názor učitelky

Pokud nás rodiče předem informují o tom, že se s dítětem chystají k psychologovi, můžeme (a měli bychom) zpracovat zprávu o tom, jak se dítěti daří ve škole či ve školce. Poměrně jednoduchou situaci má učitelka, která se pedagogické diagnostice průběžně věnuje a vede si záznamy o dítěti a jeho vývoji.

Psycholog pohled pedagoga na věc uvítá. "Nebylo by na škodu, pokud by učitelé stručně charakterizovali dítě, vysvětlili, jak se projevuje v každodenních situacích, zejména pokud to souvisí s tématem, kvůli kterému rodina k psychologovi přichází. Třeba ve středisku výchovné péče, kde jsem působila, rodiče často přicházeli se sdělením, že je posílá škola, protože dítě zlobí. Sami ovšem netušili, jak se vlastně projevuje, a říkali, že doma s ním problém nemají. Pak je obtížné s něčím pracovat a něco případně měnit, když nikdo ze zúčastněných nevidí problém," vysvětluje PhDr. Lenka Krejčová.

Učitelka nemusí psát žádné dlouhé "slohové cvičení", bohatě stačí, když popíše své postřehy a případně i konkrétní problémové situace. V současné době ovšem jakákoli komunikace mezi školou a psychologem musí probíhat v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, takže ji musí schválit zákonní zástupci. Nemůžeme tedy do poradny zavolat sami, bez vědomí rodičů dítěte.

K tomu, aby se ze zprávy od psychologa nestal jen další zbytečný cár papíru, který bude ležet v šuplíku, stačí jediné - dobrá komunikace mezi všemi zúčastněnými stranami, které se zvednou ze svého "písečku" a budou spolupracovat. První krok může udělat právě učitelka; pokud rodičům vysvětlí, že jim doporučuje návštěvu psychologické poradny proto, že jí záleží na vývoji jejich dítěte, vyslechne jejich obavy a bude společně s nimi hledat cestu, jak dítěti pomoci, jde tou "správnou cestou".

Článek je převzat z březnového čísla časopisu Informatorium 3-8, měsíčníku pro učitelky mateřských škol a vychovatelky školních družin.