neustálé výčitky, navíc k ničemu

Zrovna dneska jsem zažila opět "rady", které jistě znáte: Rozmazlíš jí. To si jí teda hezky učíte. Ona vám to spočítá. atd... Člověku to neustále bubnuje v hlavě - na jedné straně je to tak krásný, když si s malou(6 měs.) můžeme zalézt do postele a tulit se, užívat si hezké chvilky blízkosti. Malá to má moc ráda a je na ní vidět, jak je šťastná, když je s námi. Na druhé straně se člověk bojí udělat chybu, něco zameškat či podcenit. Pořád si ale řikám, jak to je nejpřirozenější? Je to přeci malé miminko, které MUSÍ být s maminkou, potřebuje ji. Jak to dělali za dávných dob? To mi moc pomáhá to dělat právě tak, jak mi má intuice říká - být vždy na blízku, pomoci, ukázat, že jí máme moc rádi. Tak jak to tu již bylo mnohokrát řečeno - uteče to tak rychle...Tak proč se pořád řídit něčím, co vymyslel někdo, kdo to stejně nevěděl na sto procent? Navíc každé dítě potřebuje něco jiného, a to právě my, mamky, můžeme zjistit a dát jim to. No a taky, co když se za pár let přijde na to, že spaní s rodiči je to nejlepší, co dětem můžeme nabídnout? Vždyť se dnes už děti nemají nechávat vykřičet a dřív si za tim všichni stáli. Tak přeju všem maminkám to, aby se dokázaly řídit podle toho, jak to cítí ony, a ne podle toho, jak to vidí druzí!!