Blahopřeji ke šťastnému konci...

.... U nás se na něj ještě čeká. Synovi je už šest a půl, na podzim půjde do první třídy a problémy se srdíčkem nás provázejí celou dobu. Už jsme se s tím naučili žít a doufáme, že až dostatečně vyroste, vyřeší naše starosti operace. Ale jak jsi napsala, strach o miminko bych nikomu nepřála. Ten pocit bezmoci, když musíš čekat až se zjistí, co že tomu drobečkovi vlastně je a jestli vůbec přežije nebo jak bude žít dál, je nepopsatelný.
Trochu jsi mě tím článkem vrátila do doby,kdy byl syn na JIP. Byl mezi těmi nedonošenečky taky jako obr. Vlastně byl stejně velký jako tvoje dcerka. Pamatuji, že jsem mezi těmi mrňaty chodila a pořád si opakovala, že při té smůle máme vlastně štěstí, protože jsou na tom mnohé děti ještě hůř.
Tak všem přejme, ať je všechno jen a jen lepší.