To chce pevné nervy a věřit...

Je to jen den, co jsme doma z porodnice a jen 2 dny, co nám pan doktor dělal kontrolní USG srdíček (a mozku, a oční kontrolu atd atd), protože naše mírně nedonošená dvojčátka měla šelest. Měla ho od narození (což je necelý měsíc), od počátku mě nikdo nikterak hrůzně nestrašil. Máme štěstí, ta dučej se nám uzavřela, sice malý šelest přetrvává, ale je to jen na hlídání, možná budou mít nějak asymetrické plicní cévy, ale to se stejnak neléčí.
Děti jsme měla v inkubátoru asi tak 2 týdny, z toho týden na ARO a pak pár dní JIP. Osobně jsem tedy při pohledu do inkubátoru neměla nějak děsivé pocity, spíš jistý klid, že se o děti dobře postarají a pohlídají. I když to s nimi páni doktoři neměli vůbec jednoduché, užili si podporu dýchání, kyslík, aplikaci surfaktantu, léky na podporu srdíčka, krevní transfuzi, plicni emfyzém a střední RDS, apnoické pauzy, nestabilní krevní tlak... Ne že bych byla celou dobu úplně vysmátá a bezstarostná, taky to na mě občas dolehlo, ale vždycky jsem se rychle sebrala. Plačící a zhroucená matka je jako podpora dětem s odpuštěním k ničemu. A že ji potřebují, i v tom inkubátoru jsme chodila na ARO i JIP je krmit (sondou do žaludku), přebalovat, měřit teplotu, koupat, chovat (když už se směli - i když připojení na přístroje - na chvilku vyndat)... Takže jsem to brala tak, že jediné a nejlepší co můžu dělat je zatnout zuby, nadechnout se a jít dál, doufat a věřit.
A to bych radila všem maminkám v podobné situaci. Ty děti, jakkoli bezmocné, ty máminy pocity cítí. Jednu moji spolubudlící dokonce z dočasně JIPu vykázali, když tam stále u něj brečela a její malý to vycítil a nedělalo mu to vůbec dobře. Takže - vyplačme se někde v koutku, ale věřme v dobrou budoucnost, věřme lékařům (na JIP a ARO bývají ti skutečně nejzkušenější) a podporujme i psychicky naše děti, protože to je to, co nejlepší pro ně můžeme udělat.