Jsem z dvojčat
Jsem z dvojčat a někdy mě vážně mrzí, že naše rodiče nikdy nenapadlo, že by nás mohli dát každou do jiné třídy nebo školy. Když ségře doporučili ve škole, kam jsme chodily, aby ve 3. třídě přešla jinam, protože nebyla nadaná na obor, na který byla škola zaměřená (humanitně), "musela" jsem taky přejít s ní na jinou školu (matematickou) i když mně vždycky šly líp cizí řeči než matematika. Máme k sobě hodně blízko a jsme i nejlepší kamarádky i teď v dospělosti, ale myslim, že nám trvalo oproti ostatním dětem o dost dýl, než jsme se osamostatnily. Ve škole to bylo přesně tak, jak je napsané v článku: neřikali nám jménem, ale společným příjmením, spoléhaly jsme na sebe v předmětech, kterou tu kterou bavily víc a dokázala poradit, kamarádky mezi nás moc nechtěly a učitelky nás pořád porovnávaly ("proč se na to nemrknete spolu, podívej, jak je ségra lepší/rychlejší/snaživější...").
Kdyby se mně narodila dvojčata, určitě bych je do společný třídy nedala, aby z nich vyrostli samostatný a soběstačný jedinci a aby jim tenhle přechod do dospělosti netrval tak dlouho jako nám dvěma. Ale možná, že díky společnýmu vyrůstání a 24hodinový společnosti jsme si se ségrou tak blízké a máme spolu moc hezký vztah.
Odpovědět